Volná jízda - 1. kapitola

10. července 2015 v 19:20 | Stolid |  Stmívání: Volná jízda
"Bello!"


"Bello!" zakřičela matka na své dvě dcery. Ona měla být v práci. Oni dvě měli být kupodivu ve škole. Renée vyběhla posledních pár schodů do prvního patra. Když vtrhla do společného pokoje dívek, obě dívky si v ten samý moment přetáhly přikrývku přes hlavu. Nemuseli se domlouvat, mezi nimi existovalo neviditelné pouto. Dvojčata Annabella a Isabella byli jednovaječné dvojčata, které byli od sebe k nerozeznání. Bohužel, i povahy měli obě stejné, nebylo jich snadné rozeznat - stejné chování, oblečení, způsoby. Všechny v jejich okolí to přivádělo k šílenství a velkým zmatkům. Jejich matka jim k tomu dala velice podobné jména, a proto když jich chtěl někdo zavolat obě - zavolal jednoduše Bello a ony dvě se k vám otočili, nebo rovnou za vámi přišli. Když se nacházela každá jinde, přátelé a rodina jim říkali Annie a Izzie. A když jim někdo potřeboval dát pěknou a dlouhou přednášku, oslovoval je celý jménem.
"Co tady děláš?" zaskučela Isabella zpod peřiny, ani se nenamáhala zvednout z postele, aby viděla matce do tváře. Slovo stud nebo provinění jim nic neříkalo.
"Chceme spát!" zaskučela souhlasně Annie. Renée na chvíli zmlkla, v duchu se zeptala, kde udělala chybu, i když dobře věděla, kde udělala chybu. Byla příliš volnomyšlenkářská, neměla žádná autoritu, byla jak dítě a jednoznačně neuměla vychovávat své dcery. A navíc dvojčata!
"Ředitel mě vytáhl z práce, protože znovu nejste ve škole!" poslední slovo na ně vyštěkla, ale pak znovu pokračovala klidně, "Po cestě domů jsem mluvila s vaším otcem. Až se vzpamatujete z vašeho posledního flámu, začněte s balením. Odjíždíte do Forks k tátovi. Na místě, kde dávají lišky dobrou noc, se snad aspoň trochu napravíte."
"To nám nemůžeš udělat!" vykřikla Izzie a naráz jako rybička vyskočila z postele a hnala se za matkou, která se vydala dolů zpět k autu a do práce.
"Máme tady své přátelé a kluky!" dodala následně Annie a za chvíli pochodovala za Izzie, aby společně zdolali matku jako vždy a přemluvili ji, aby udělala to, co oni chtěli.
"Překročili jste všechny meze. Moje poslední slovo. Odjíždíte k tátovi!" S tím Renée zabouchla vchodové dveře a vrátila se do práce. Dvojčata zůstali stát s otevřenými ústy. Poprvé nezvládli svou matku překecat. A že to nebyl jejich první průser. Oni dvě byli častými a pravidelnými návštěvnice různých mejdanů svých spolužáků. Proboha, vždyť na škole jich měli za královny! I když korunky oficiálně nikdy nevyhráli, protože jim vždy ředitel zakázal účast v hlasování, protože měli na účtu hodně, hodně prohřešků vůči školní řádu. Proč jich ředitel ještě vůbec nevyhodil? Protože jejich známkový průměr byl 1,05.
"Jdeme se balit?" zašklebila se Annie na Izzie.
"Zřejmě nám nic jiného nezbývá," pokrčila kategoricky Isabella.
"A stejně to tam roztočíme!" vykřikli Annabella a Isabella zároveň, plácli si dlaní. A o sekundu později se chytili za hlavu. Na chvíli zapomněli, kolik včera vypili alkoholu. Permoníci se z jejich hlavy ještě neodstěhovali. Znovu mrzutě vyšlapali schody do pekla a začali nesystematicky balit všechny svoje věci. Uprostřed otevřeli kufr, a začali vyhazovat oblečení ze skříní přímo do kufrů.
"Není to od nás pěkné, že jsme tak dlouho neviděli, tátu," prohodila Annie, když házela své oblečení do kufru. Na chvíli se zastavila, a s tázavým pohledem se obrátila k Izzie.
"Vidíš, náš odchod má jedno plus - znovu uvidíme tátu a všechno mu vynahradíme," přisvědčila Isabella.
"Tak jsem to nemyslela." Annie se zasmála a hodila po Izzie polštář.
"Ani já jsem to tak nemyslela. Jednoduše mu to vynahradíme - úklid, vaření. Budeme se snažit ututlat naše průšvihy. Přemýšlej, kam jinam by nás rodiče poslali i po tomhle krachu? Do pasťáku?" Isabella se otřásla. Dál už nepromluvili, a balili se společně věci každá do svého kufru.
Obě mysleli svá slova vážně. Do odjezdu zbylo jenom pár dní, které byly ve znamení slz. Dívky se loučili se spolužáky a přáteli. Annie chodila s Taylorem, Izzie chodila s Jasonem. Oba chlapci byli nejsmutnější z jejich odjezdu. Oba trvali, že spolu budou chodit i přes tu vzdálenost. Dívky správně trvali na rozchodu. Dálka mezi nimi bude příliš velká. A navíc, na nové místě potkají tolik nových tváří. Co když se něco stane?
Když dívky obsolvovaly let a dlouho cestu policejním autem do malého, deštivého Forks, už si nebyli tak jisté, že to tady dokážou probudit k životu. Ale to ještě neviděli své nové...
"Holky? Pojďte se podívat na své nové auto!" zavolal na nich Charlie, který jich nechal, ať si své oblečení vybalí v jednom jediném volné pokoji. Dvojčata se na sebe nervózně podívali. Ale žádnou nic nenapadlo, takže se zvedly, schody vzaly útokem a za malou chvíli byli před domem.
"Tohle je vaše nové auto!" řekl jejich táta a prstem ukázal na auto přistavené před jejich domem na druhé straně, ze kterého vystupoval snědný chlapec. Auto bylo staré a byl mustang. Mustang se čtyřmi míst, sklápěcí střechou, dlouhým zadkem, nově postříkaný červenou barvu, nové čalounění. Auto bylo jistotně staré ale vypadalo jako nové.
"To auto je -" začala Izzie.
"Boží!" dokončili společně dvojčata. Obě se rozběhli k auto a hltali ho očima.
"Měli byste poděkovat Jacobovi. Doufám, že si na něj pamatujete. Jako malí jste si spolu hráli..." Ale holky nepotřebovaly žádné upozorňování, Izzie a Aniie objali Jacoba naráz. Lépe řečeno se na něj nalepili. Jacob to nemohl před jejich otcem říct nahlas, ale velice moc se mu líbilo být v jejich objetí. Popravdě řečeno, jenom díky jejich bezprostředními objetí dvojčat toužil poprvé v životě po obou dívkách. Když Charlie káral své dcery za jejich chování, Jacob se dokázal jenom usmívat, a neustále se jich zastával. Isabella a Annabella se po sobě významně podívali, usmáli a skočili do auta aniž by otevřeli dveře.
"Můžeme ho jít projet?" zeptali se společně dívky Charlieho.
"Chceš jít s námi?" zeptala se Isabella Jacoba. Charlie tam stál a chtěl něco namítat. Ale, když Jacob souhlasil s projížďkou, Charlie souhlasil.
"Drže se fešáku, Izzie to umí roztočit," zasmála Aniie.
"Ale až za rohem to pořádně rozjedu, přece nebudu pokoušet otce policajta," dodala Izzie potutelně. Isabella opravdu šlápla na plyn, střecha byla stažená a silný vítr si hrál s jejich vlasy. Po nějaký chvíli zastavili a Jacob si sedl za volant. Dvojčata si sedla dozadu vedle sebe. Jacob to vzal silnicí kolem pobřeží. Dívky si opět stouply. Jacob nevěděl, jestli se má dívat na dvojčata nebo na cestu. Když dojeli domů, dívky se s ním se smíchem rozloučili.
"To já děkuju za krásně strávené odpoledne," zavolal za nimi Jacob, když se holky vraceli domů. Obě se jenom zasmáli a vpadli dovnitř dveřmi. Dveře zabouchly a opřely se o ně.
"Budete to dobré když ne aspoň skvělé!" řekla víc než dobře naladěná Annie.
"Bude to tady skvělé. Znovu se staneme královnami ročníku, možná školy. Vždyť budeme v předposledním ročníku na střední. Za rok maturujeme!" uvedla Isabella věci na právou míru. Isabella si ještě ve vytržení položila prsty na tvář. Obě už v duchu plánovali celé dny dopředu, jak je stráví.
Dvojčata chtěli vařit otci snídani, oběd i večeři. Charlie, který jich vůbec nepoznával z vyprávění od Renée, která na nich pěla jenom špínu, nesouhlasil a byl nadšený jejich návrhem. Ale Charlie vstával brzo ráno, obědval v práci, a tak souhlasil, že mu vždy pouze uvaří večeři. Isabella, ani Annabella ještě nikdy předtím nevařili, ale podle receptu uvařili ucházející první večeři. Charlie, který se stravoval v restauraci, si nemohl domácí večeři vynachválit. A tak společně povečeřeli, a všichni tři šli spát do svých postelí. Isabella a Anabella společně ještě chvíli pouze leželi v posteli, a plánovali, jak bude vypadat jejich první den v nové škole, a teprve potom šli spát. Zítra bude dlouhý den!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.