Lidské bestie - 10. kapitola

10. července 2015 v 16:21 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Osud nebyl ke mně tak krutý. On sám zařídil, abych se mezi nimi nemusela rozhodovat. Věci se udály nějak takto...


Felixe jsme přesvědčili, že Elena není upírka ale narozená poloupírka. K dobru jsme vymysleli historku, že jsem nedržela štít v pohotovosti, nechala jsem unést starým kouzlem, myslela jsem si, že mi Cullenovi neublíží, ale mýlila jsem se... Žádné dítě jsme nenašli a já jsem je neměla důvod zabít a oni se jenom bránili. Volturiovi tedy neměli nárok na pomstu. A jestli mě přijdou hledat, budu připravená chránit svoje nejbližší.

Já, Edward a Elena jsme odešli od Cullenových. Když jsme přišli do rezervace, Edward odešel, ale Elena s námi zůstala. Edward se nemohl dívat a cítit lásku mezi mnou a Jacobem. Elena rostla rychle ale zase ne tak rychle. Vydávali jsme ji za svou dceru, po čase se její růst zastavil.

Na počátku chtěl Jacob zůstat s námi a žít věčný život. Někomu z vás ovšem musí být zřejmé, co se stalo. Co je v životě člověka běžné a nevyhnutelné. Jakeovi příbuzní a přátelé začali jeden po druhém odcházet na druhou stranu. A co on na to? Chtěl tu se mnou zůstat, ale... byla jsem to já na jedné straně a na druhé straně děti, které jsme nemohli nikdy mít a život bez přátel, příbuzných. Přestal se proměňovat. Jednoho se prostě neprobudil.

Po celou dobu jsme žili v rezervaci. Tehdy jsem naposledy navštívila hrob svých rodičů, Phila, Christiana a jeho manželky. Jakeův hrob. S radostí bych uvítala, kdybych neměla v provozu slzné kanálky jako upíři, ale slzy tekly... a bylo jich hodně. Já a Elena jsem opustili rezervaci s lehkým srdcem. Přímo jsem cítila, když Jacob umřel, jak železné okovy padají z mého srdce.

Edward s námi nezůstal v kontaktu. Přinášelo by mu to jenom palčivou bolest. Co bych mu řekla na otázku "Jak se máte?". Dobře, děkujeme za optání. Tolik se milujeme!? A proto tak dlouho trvalo, než jsme ho našly. Museli jsme procestovat téměř celou Severní Ameriku a Evropu. Musím přiznat, že za sebou zametal stopy skvěle. Ale aspoň jednou v životě udělá nějakou chybu každý. Já jsem si na nimi počkala a Edward jsem nakonec... našla.

Navíc není kam spěchat, já mám hodně času. I když už nejsem plnohodnotný upír, stále nestárnu. Na setkání s Edwardem jsem šla sama. Elenu jsem nechala čekat v bytě, který jsme si pronajali nedaleko od toho Edwardova. Edward žil po několik dekád opravdu sám. Žil v tom nejlidnatějším městě v USA - New Yorku - aby ho nebylo možné tak snadno najít. Pronajal si byt ve veliké věžáku se spousty pater. Když jsem došla k jeho bytu, bylo mi jasné, že tady není. Velice lehko jsem dostala až dovnitř a posadila na pohodlnou, čalouněnou pohovku a čekala na jeho příchod. Čekala a čekala. Bylo to opravdu několik nejtěžších hodin v mém životě.

Když nakonec Edward přišel domů, byl tak mimo, že si mě nevšiml. Nebo mě ignoruje, to je druhá možnost. Jeho oči byly opět červené. Už jenom z jeho očí bylo jasné, na jakou stravu dal, a jaký životní styl si vybral. Zase pil z lidí, kteří se něčím provinili.
"Zase je čas, aby ses vrátil ke svém původnímu já," řekla jsem mu přísně a bez pozdravu. Teprve teď si mě všiml a pustil klíčky na stůl. Snažil se nasadit nebezpečný výraz a tvrdě se po mně podíval.
"Co když jsem to doopravdy já právě teď?" zeptal se mě Edward s křivým úsměvem.
"Stále bych tě milovala. Budu pro tebe i zabíjet, jestli si to budeš přát," dodala jsem pevně. I svým slovům jsem věřila. Pokud by si to přál, udělám cokoli... pro něj.
"Za chvíli zase odejdeš k tomu psovi, jaký by to mělo význam?" odvětil Edward bolestným tónem.
"Jacob mě tak trochu zklamal, i když jsem ho opustila dobrovolně. I já bych chtěla zemřít, kdyby to bylo možné. Na světě už nejsou žádní lidé s bijícím srdcem. Žádní přátelé. Žádná rodina. On... zemřel."
"Jak ti to mohl udělat?" Edward bouchl ocelovou pěstí do nejbližšího nábytku.
"Já jsem ho pustila."
"Přivedla jsem i Elenu. Zůstaneme s tebou. Už napořád. Prosím, pojď s námi!"
Edward zůstal mlčet. On mlčel velmi dlouho dobu, než se pomalu rozešel, a pak skončil velmi rychle v mém objetí.

"Samozřejmě že půjdu s Vámi. Celou dobu jsem na tuhle chvíli..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sam | 12. července 2015 v 22:22 | Reagovat

Tak přece jen jsi z toho nějak vybruslila :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.