4K-HPaV

10. července 2015 v 15:00 | Stolid |  Harry Potter a viteál
Přátelé



"Vstaň!" nařídil Brumbál Snapeovi. Albus podal Severusovi ruku a vytáhl ho nahoru. Albus měl přes sto let, přesto byl pořád vitální, i když ho kletba na ruce pomalu zmáhala. "Nebudu ti lhát Severusi. Pokud teď za ním nepůjdeš, zlepší se to časem, ale nikdy to nebude takové, jak by sis přál."
"Myslíš?" zaváhal Severus.
"Jistě," odvětil bez přemýšlení Albus přesvědčený o své pravdě.
"Co mu mám říct?" zeptal se nejistý Severus.
"Slova najdeš tady, zkus ho znovu po tolika používat, můj milý Severusi." Albus se dotkl dlaní Severuse na hrudi v místě, kde bilo jeho srdce. Severus přikývl o něco jistěji.
"Všechny důležité papíry jsou ve tvé pracovně. Všechny budete muset podepsat, vždy jeden podpis od tebe, druhý podpis od Harry. Teď běž za ním, Severusi. Hodně štěstí," popřál mu Albus, než Severus otevřel dveře od pokoje jeho syna a Albus následně zmizel v plamech uprostřed krbu.

Severus vstoupil do pokoje jeho syna. Na chvíli se zastavil, jenom aby mávl hůlkou a změnil svoje černé smrtijedské oblečení na hnědé oblečení na doma. Hnědá barva je teplá, je to barva podzimu, kdy slunce ještě zahřívá zemi. Harry si nevšiml, že Severus k němu vešel do pokoje. A ani nemohl. Harry ležel stulený na posteli, srdceryvně plakal, ale obličej měl zabořený do peřiny, která tlumila jeho vzlyky.
"Harry, musíš brečet nahlas, dřív se ti uleví." Severus k němu přišel, pomocí dlaní mu pevně sevřel ramena, aby mu dodal sílu. Přál si, aby mě tolik odvahy, aby si Harryho přitáhl k sobě. Ale to si nedovolil. Severus na okamžiku v Harryho očích viděl starou nenávist, která za krátkou chvíli zmizela, ale přece se jenom na krátko objevila.
"Zmizí někdy? Ta bolest?" dodal Harry přes vzlyky, nepřestal se plakat. O důstojnost se nemusí starat. Ani před Snapem. On žádnou důstojnost nemá. On… je… vrah!
"Nezmizí nikdy, ale časem se zmírní. Znám to z vlastní zkušenosti," přiznal Severus. Harry si pomyslel, že s ním Snape konečně mluví normálně, a pokud… Pokud je Snape ochotný mu poskytnout útěchu, proč by si to měl nechat ujít? Ráno může předstírat, že se nic takového nestalo. I když to bude bolet, protože by si rychle dokázal na toto zvyknout. Vždyť mu to nikdy nebylo dopřáno! A proto se Harry vhrl do Severusovi náruče.
"Jsem vrah," zamumlal Harry do Severusovi košile. Snape se napjal, chtělo se mu křičet radostí, když se k němu tiskl jeho syn. Ale když si uvědomil, jak se do této situace dostali, srdce mu ztvrdlo. Takhle k tomu nemělo dojít.
"Já… příště se toho ujmu místo tebe. Můžeme si upravit vzpomínky. Už nikdy, nikdy nemusíš zabít. Slibuji," mumlal Severus. Nechápal, jak rychle se může u člověka vyvinout rodičovský pud ochraňovat své dítě. Šlo to příliš dobře
"Ne! Tebe to bolí stejně! Vidíš to?" odpověděl Harry, když se musel nadechnout a přestat na chvíli plakat, protože neměl v sobě žádné slzy, které by mohl ronit.
"Co?" zeptal se Severus opatrně, pro jistotu sevřel Harryho ještě pevněji.
"Neříkej, že ne, ale nenáviděli jsme se. Teď jsme ochotní se jeden pro druhého obětovat. Jsi schopný zabíjet místo mě, já jsem ochotný zabíjet místo tebe. Tomu se říká láska. Přišla tak rychle…." Harry nechal větu vyznít do ztracena. Bál se dalšího rána. Vrátí se všechno do starých kolejích? Toho se bál. Věděl, že pět roků nenávistí nezmizí ze dne na den. Ale když věděl, co ho čeká - radost, štěstí, láska - , byl ochotný Severusovi Snapeovi odpustit na místě a v tento čas. Ano, je to tak. Dokonce může tvrdit, že by ani teď už nedokázal od Severuse odejít.
"Co budeme dělat? Ty máš plán? Jak tě znám, určitě nějaký máš," Severus se pokusil usmát. Dával si dobrý pozor, aby v jeho řeči nebyla ani stopa po ironii. I když to byla pravda, Harry Potter vždy měl nějaký plán.
"Můžeme se podělit o svoji bolest, ale i lásku. Když budeme na to dva, lepší nám to půjde. Asi toho budu litovat, ale… Už nechci, aby ses ztratil z mého života. Slibuješ? To mi můžeš slíbit!" Harry se na něj usmál, byl ostražitý. Severus Snape se nechoval jako starý umaštěný Snape. Dokonce v jeho hlase nepoznal žádnou ironii, ani cynismus. Harry se díval do Severusových očí, pokoušel se odhadnout, zda je k němu Severus upřímný.
"Slibuji. Nikdy od tebe neodejdu. I kdyby sis to náhodou přál, nebo změnil názor," přísahal Severus.
"Takže tě budu mít za sebou po celý zbytek života?" zeptal se užasle Harry, chtěl potlačit šťastný podtón, ale mírně se klepal radostí. Konečně pocítil ve svém životě nějakou naději.
"Po celý zbytek života," zopakoval po něm Severus. Tentokrát se Severus dokázal usmát naplno. V jejich životě se jistotně objeví nějací bubáci minulosti, kdy se navzájem nenáviděli. Harry to určitě někdy vytáhne v jejich hádce. Ale Severus si to nechá líbit, protože ví, že si to zaslouží. Severus nepochyboval, že mu to poradila Lily v tom své deníku, jak se Harry zmínil. Ano, Lily Severuse vždy znala nejlépe. Dokonce lépe, než on znal sám sebe. Ano, to znamená, že se doopravdy milovali navzájem. A ještě lepší je to, že Harry je ten nejlepší důkaz jejich lásky. Asi to tak mělo být. Severus vzal Harryho do náruče, přestal se zabývat slovy kdyby a coby. A začal úplně stejně usedavě plakat jako Harry předtím.
"Miloval jsem Lily, miloval jsem tvoji maminku. Udělal jsem pár chyb, ale nikdy jsem ji nepřestal ochraňovat ji, stejně jako tebe. A teď chci, abys věděl, že miluji stejně tebe tak tebe. Nenávidím se, že jsem jednal tak ukvapeně ve tvém ohledu. Vždy jsem předpokládal, že jsem ten nejchytřejší. Pravda je, že jsem hlupák. I když mě budeš nenávidět, já tě budu milovat. Já jsem byl první, kdo našel Lily mrtvou. Zlomilo mi to srdce, ale ty jsi ho spravil. Slibuji, že nedopadneš stejně jako ona. Aspoň do té doby než budu živý, rozumíš?" Severus se od Harryho odtáhl, aby jím mohl zatřást na srozuměnou, a znovu si ho pak ještě pevněji přitáhl k tělu, "Nechci, aby se někdy odešel z mého života. Můžeš udělat cokoliv nesprávného, ale pro mě zůstaneš pořád můj syn! Je mi jedno, že mi nedovolíš říkat ti synu. Ale já ti tak říkat budu, protože chci. Chci, aby všichni viděli, že jsi můj syn. Jsem na tebe tak hrdý. Tak moc tě miluji. Nadával jsem ti do hlupáků, ale vždy jsem ve své hlavě žasl, jak ti všechno vychází. Prosím, odpusť, zůstaň se mnou. Můj život je tak prázdný. Ty jsi to změnil, i kdybys na mě celou dobu jenom vrčel, jak mě nemáš rád." Severus po celou dobu držel Harryho v náručí. Byl mimo sebe. Kdyby se Harry vzpíral, on by to ani nezaregistroval. A i tak by ho nikdy nepustil ze své náruče. Harry nic takového nebyl schopen. Celý užaslý všechno poslouchal. Ano, proč ztrácet čas? Stačí, když člověk zahodí svoji hrdost, a může dostat tolik lásky, kolik se mu zamane. Naše hrdost nás jenom zdržuje, nakonec si štěstí vždy později najde cestu samo. Proč mu nepomoct?
"Tati. Tati. Tati. Tati," opakoval Harry dál a dál jedno to slovo, a vhrl se na Severuse. Oba skončili zamotání v peřinách. Jejich slzy a vzlyky se mísili dohromady. Harry zkoušel, jak to slovo zní. A? Líbilo se mu to. Strašně moc se mu to líbilo. Harry stále nemohl odpustit Lily, že podvedla Jamese. A teď je možná trochu cynický, ale nakonec musel uznat, že je tomu rád. Protože má svého tátu, který je naživu a může ho obejmout. Tátu z masa kostí, který je tu s ním. Kdykoli ho může vzít do náruče, cítit jeho teplo a lásku. Od tak dlouhé doby se cítil zase bezpečně, a to byl v novém domě, v novém pokoji. A přesto byl šťastný jako myš.

Ráno následujícího dne bylo trochu… zvláštní. Nejdřív se cítili oba nezvykle. Možná by na tu noc zapomněli docela, kdyby chtěli. Ale Harry nechtěl, a bylo mu jedno, jak je to zvláštní. Severus mi říkal Harry, a někdy mu řekl synu, když se to hodilo. Harry mu na oplátku začal říkat tati, nakonec to nebylo tak hrozné. Bylo zábavné sledovat, když Severus sebou pokaždé trhl při slově tati. A naopak Harry se musel pořád usmívat, když mu to otec vracel a říkal mu synu, ale většinou mu říkal prostě Harry. Právě seděli naproti sobě. Snídali. V jídelně vládlo ticho, ale takové to příjemné. Žádné dusno nehrozilo. Severus dosnídal, ale Harry pořád jedl. Zatímco si Harry dál užíval dobré snídaně, Severus pročítal zprávy v Denním věštci. Když si všiml titulku "Harry Potter zemřel", z úst mu vyšla zpátky všechna šťáva, kterou vypil před necelou sekundou a stále ji měl ještě v puse.
"Co se stalo?" zeptal se Harry, zvědavě zvedl hlavu. Severus mu nemluvě podal noviny. Harry se zamračil stejně rychle jako předtím Severus, ale naštěstí neměl nic v puse, takže nehrozilo žádné udušení, protože titulek mu vyrazil dech jako jeho otci.
"Jsem mrtvý, ale připadám si až moc živý. Jak se to mohlo stát?" optal se Harry, byl naštvaný, ale zlost potlačoval, a otázku stočil do žertu. Uviděli to jeho přátelé? Zajisté! Jenom on má vždycky takovou smůlu, že se vše posere.
"Odbor sociálních věcí na Ministerstvu kouzel pracuje samostatně, nikdo do jejich záznamů nemůže nahlédnout. Ostatním odbory mají pouze přístup k seznamu kouzelníků a jejich dětí. A tvoje jméno z toho seznamu zmizelo a objevilo se jiné, protože sis vzal moje jméno. To některé mohlo vést k tomu, že tě Voldemort zabil. Za tím vším mohou stát Rita Holoubková, samotný Denní Věštec, nebo samotný Pán zla," ozřejmil Severus věci Harrymu, který se už nemračil, ale jenom přemýšlel.
"Moji přátelé se samozřejmě dozvědí, že jsem naživu. A pak celý Fénixův řád. A pro ostatní zůstanu mrtvý?" zeptal se šeptem Harry a díval se na Severuse. Doufal, že se Severus na něco přijde, že to za něj vyřeší.
"Když už se to stalo, nebudeme to vyvracet. Některé by to stejně ani nepřesvědčilo. Nic jim do toho není. A komu řekneš pravdu, bude záležet pouze na tobě. Nikdo jiný nemá právo vyprávět, pod jakým jménem se narodil. Ani já, ani Albus Brumbál. Předpokládám, že i Albus bude se mnou souhlasit. Je to na tobě." Severus se usmál, přes stůl vzal Harryho dlaň do své a pevně mu ji stiskl.
"Musím to říct mým přátelům ještě dnes," požadoval Harry.
"Jistě, rodina a přátelé jsou na prvním místě," ujistil ho Severus, "odpoledne tě tam přemístím."
"A je tu ještě něco…" dodal nervózně Severus. Harry zvedl obočí.
"Budeš muset být zařazen," přiznal Severus.
"Proč?" vyšlo z Harryho zvýšený hlasem.
"Nejspíš kvůli tomu článku. A taky pokud to nechceš vyprávět každému na potkání, co se doopravdy stalo. Bude to jednodušší. Ale tvoje poslední rozhodnutí je na tobě," poukázal na klíčový fakt Severus, zbylo mu jen sledovat, jak se jeho syn rozhodne.
"Asi ano, máš pravdu. Nechám umřít Harryho Pottera. Budu znovu zařazen." Nakonec to nemůže být tak těžké, začne znovu a tentokrát to bude lepší začátek. A pokud se doopravdy tentokrát dostane do Zmijozelu, nebude to tak strašné. Může budoucí smrtijedy zrazovat z jejich rozhodnutí, jeho otec bude na něj hrdý. Ano, přesně tak to udělá. A zemře i pro novináře, kteří mu ztrpčovali polovinu života. Jeho soukromí bude jenom jeho.

Po snídani Harry se Severusem šli do pracovny, kde celou noc ležely papíry od Brumbály, a čekaly na jejich podpisy. Jeden originál o adopci podepsali pro ministerstvo, druhý pro sebe. Harry následně podepisoval papíry o převzetí majetku. Nakonec zplnoletění nebylo nutné. Na Harryho jméno zatím šlo přepsat pouze všechny domy, ostatní peníze, magické předměty v bance u Gringottů, a cenné papíry dostane až příští rok, kdy dovrší své dospělosti. Nebyli takoví hlupáci jako většina lidí, a všechny papíry, které podepisovali, si pečlivě přečetli. Proto to trvalo tak dlouho, než s tím byli hotoví. Harry se těšil a zároveň se bál na setkání s jeho přáteli. Celý oběd byl mimo. Když byly dvě hodiny, konečně nastal čas, kdy se setká se svými nejlepšími přáteli. Každý z jeho dvou přátel zatím každý zůstával se svými rodiči ve svém domově. Neměli domluvené žádné setkání, a proto je Harry navštíví každého v jejich vlastním domě. Otec ho vždy přemístí, počká na něj, dokud nevyjde z domu a všechno nevyřídí, a pak spolu odejdou domů.

Harry byl nervózní, první se rozhodl, že se setká s Hermionou. Ale měl takový problém, že nikdy u Hermiony nebyl na návštěvě, znal pouze její adresu. Takže neměl potuchy, jestli je tu správně. Harry zazvonil u malého dvojpatrového domu s udržovanou zahradou.
"Dobrý den, přejete si?" zeptala se pohledná starší žena. Harrymu si vzpomněl na to jedno letmé setkání na Příčné ulici. Ano, je to ona, Hermiona maminka.
"Já jsem přišel navštívit Hermionu, je doma, prosím?" zeptal se nejistě Harry.
"Ach ano, jiné přátelé než z její školy nemá, chodíš do stejné školy jako ona?" zeptala se mimoděk paní Grangerová a nechala vejít Harryho do domu. Když zjistila, že je tento mladý a vychovaný chlapec Hermionin přítel, začala se k němu chovat jinak, přátelštěji. Zatímco ho vedle nahoru, hovořila s ním. Když zastavila před pokojem její dcery, pohlédla na Harryho a stiskla mu rameno.
"Hermiona od rána brečí, prosím, zkus ji uklidnit. Udělala bych to sama, ale nechce mi nic říct," pověděla mu paní Grangerová. Harrymu se stáhlo hrdlo. Hermiona celý den brečí, proč asi? Ta mu tak snadno neodpustí, jak ji zná, i když to není jeho chyba!
"Hermiono," oslovila svoji dceru paní Grangerová a zaklepala na její dveře od pokoje, "přišel za tebou kamarád!" Dveře se rychle rozrazily, na chodbu vpadla neupravená Hermiona. Harry se na vlastní oči přesvědčil, že Hermiona opravdu plakala, celý obličej měla červený. Hermiona mu chtěla skočit kolem krku, domnívala se, že přijel její kamarád Ron, aby se utěšovali navzájem. Ale Hermiona se zůstala zkoprněle stát a dívat se na neznámého mladíka.
"Já ho neznám! Kdo jsi?" zeptala se Hermiona, měla tendenci vzít do ruky hůlku, ale pak si vzpomněla, že jí má v pokoji. Paní Grangerová se zmateně podívala po Harrym a Hermioně.
"My se známe," ujistil Harry jak paní Grangerovou, tak Hermionu. Harrymu neuniklo, že Hermiona sáhla po své hůlce, ale kapsa byla prázdná.
"Jmenuji se Harry, a ty slzy jsou zbytečné. Věř mi!" ujistil ji pevně Harry. Harryho vzhled se změnil, ale naštěstí mu jeho hlas zůstal. Hermiona sebou trhla a škytla, když uslyšela známý hlas, a po chvilce k němu přiřadila i jméno.
"A určitě poznáš i moji hůlku, protože jsi ta nejchytřejší čarodějka v našem ročníku," dodal Harry a natáhl k ní ruku se svou hůlkou, kterou nikdy nedával z ruky. Hermiona si ji prohlédla, její panenky se jí rozšířili a zmateně si Harryho prohlížela.
"Můžeme jít do tvého pokoje? Pokud mi nevěříš, můžeš si na chvíli moji hůlku podržet, ale potom ji budu požadovat zpět, až půjdu domů." Hermiona přikývla, poděkovala matce, že přivedla Harryho, a pak oba mladí kouzelníci zmizeli v Hermioniném pokoji.
"Nechápu to. Pokud jsi ten, koho si myslím. Jak je to možné? Ten chlapec už nemá domov, nevypadáš jako on," promluvila opatrně Hermiona, mluvila k Harrymu a zároveň si prohlížela Harryho hůlku, kterou tak dobře znala. Nebylo pochyb, kdo stojí před ní, ale stále nic nedávalo smysl.
"Oba jsme vyrůstali v mudlovském rodině. Takže někdy zapomínáme na kouzla. Kouzla. To je moje odpověď." Harry se přiblížil, aby Hermionu objal. Ale znovu se vzdálil, když si uvědomil, že mu zcela ještě nedůvěřuje, pokud vůbec věříme aspoň jednomu jeho slovu.
"Ukaž mi svého patrona," požadovala po něm Hermiona.
"Jsi nezletilá, nikdo ve tvém okolí nemůže kouzlit." Hermiona a porušení zákonů? Ovšem v případě přátel šlo všechno stranou.
"O jeden dům bydlí staří kouzelníci. Nikdo na to nepřijde. Musím si být stoprocentně jistá, že jsi opravdu ten, za koho se vydáváš," odporovala mu Hermiona. A pak mu dala zpět jeho hůlku.
"Expecto Patronum!" Harry myslel na Severuse, a pak nakonec z něho to štěstí vytrysklo v podobě velkého parohatého dvanácteráka. Jelen vyskočil z Harryho hůlky, oběhl celý pokoj, nakonec se následně poklonil Hermioně, a dokonce se pustil na přední kolena.
"Páni, ten má způsoby, co?" řekl překvapený Harry a podíval se na Hermionu, která ho po tomto kousku objala v náručí. Harry neviděl nic jiného, než její hnědé kudrny.
"Musíš mi všechno říct!" řekla Hermiona, stále ho držela, ale přitom ho bouchla pěstí do hrudi a vydral se z ní další vzlyk, ale tentokrát to bylo z úlevy, a štěstí, že její přítel je živý. Harry, Hermiona se posadili na postel, aby mohli sedět vedle sebe. Harry se naposledy podíval na svoji hůlku, když se mu vrátili některé vzpomínky, co všechno dělal se svojí hůlkou, otřásl se. Hermiona ho znovu objala, pak teprve Harry dokázal svoji hůlku vrátit zpátky do kapsy a neradostně se podíval na Hermionu. Nelíbilo se mu, co všechno jí musí říct.
"Opravdu jsem Harry Potter, býval jsem," řekl Harry.
"Já vím, vím! Omlouvám se!!" omlouvala se Hermiona, a slyšela pouze první část Harryho věty.
"Na začátku prázdnin jsem se vrátil k Dursleyovým. Přesně jak bylo naplánované. Hermiono, já jsem našel deníky mojí mámy." Harry si dovolil pár slzám, aby si našly cestu po jeho tváři. Když mu konečně Hermiona věřila, dovolil si jí vzít ruku, aby k němu proudila její síly. U Hermiony musí získat sílu, protože věděl, že naopak u Rona se nedočká nic jiného než nenávistí nebo vzteku.
"Co v nich bylo?" zeptala se opatrně Hermiona, když Harry dál nevyprávěl. Muselo to být něco strašného, uvědomila si Hermiona, když se k ní Harry tak moc tiskne. Sama ho ještě víc vzala do náručí. Harry byl vždy tak silný, a nikdy nepotřeboval utěšit, i když toho zažil tolik moc. Co ho tak moc rozhodilo? I ona nechala znovu průchod svým slzám.
"James Potter není můj biologický otec. Můj biologický otec je Severus Snape. Vidíš, jak vypadám? Spadlo ze mě kouzlo zastírající mou pravou podobu. Vypadám přesně jako netopýr, jako on, co? I když mi chybí černý plášť!" zasmál se hystericky Harry.
"Vůbec ne!" vyhrkla Hermiona. Pravda, Harry se podobal svému otci, ale kombinací rysů Severuse Snapea a Lily Evansové jenom zkrásněl. Harry pokračoval.
"Smrtijedi zavraždili sestru strýce Vernona. On mě vyhodil z domu. Pak mě chytili smrtijedi, oni mě odvedli k Voldemortovi." Tady se Harry zarazil a vystrašeně se podíval na Hermionu. Řekne jí to? Ano, jistěže to řekne Hermioně, ale Ronovi nic neřekne. Hermiona to pochopí, ale Ron nic nepochopí, jeho hlava je dutá a nenechá si nic vysvětlit. Ale Hermiona ho musí pochopit! Ona ho pochopí, jistě.
"Jak ses odtud dostal?" zeptala se opatrně Hermiona.
"Hermiono, svěřuji ti svůj život do tvých rukou," řekl Harry. Hermioně se to nelíbilo, kam to vše směřuje. Dnes ráno si myslela, že je Harry mrtvý. Ale ona tomu uvěřila, myslela si, že je to pravda. A už nikdy to nechtěla zažít znovu, nedopustí, aby se to stalo doopravdy. Ať je to cokoli. Jsou přátelé. Harry si vyhrnul levý rukáv, aby bylo vidět znamení zla. Když se podíval na Hermionu, jeho tvář se znovu začala zaplňovat slzami. Hermiona následovala jeho pohled, když uviděla, že brečí.
"Zůstaneš se mnou? Napořád? I teď, když víš, že jsem smrtijed? Vrah?" Hermiona potlačila prvotní reakci oddálit se od Harryho, to by mu zlomilo srdce. Řekl jí pravdu. Pochybovala, že to samé řekne Ronovi. Znali ho oba dobře natolik, aby věděli, že on to nikdy nechopí. Chápala, proč to Harry řekl zrovna jí. Jenom jí.
"Jistěže. Napořád. Přátelé na život a na smrt. Jedině smrt nás rozdělí. Tolikrát jsme si zachránili život." Harry se samou úlevou sesunul.
"O několik hodin dříve jsem zjistil, že můj otec stále žije. Chtěl jsem svou vlastní rodinu. Když jsem stál před Voldemortem, na chvíli jsem samozřejmě chtěl, aby mě radši rychle zabil, nechtěl jsem přidat na jeho stranu. Ale pak jsem si vzpomněl na svého otce, kterého jsem nikdy doopravdy nepoznal. Na možnost, že bych někdy mohl mít vlastní rodinu. Jsem zbabělec, prostě jsem naráz nechtěl umřít. A pak jsem ho požádal o znamení zla, vyhověl mi." Harry se vyprostil z její náruče, i když mu tam bylo dobře. Klekl si před Hermionu, vzal její dlaní do svých.
"Život je příliš krátký, abychom nosili svoji hrdost. Já jsem odpustil Severusovi Snapeovi ty strašné roky, kdy jsme se nenáviděli navzájem. Ale teď jsme rodina, jsme otec a syn. Vím, že mi do toho nic není. Ale Ron na tebe žárlí jako na svoji holku. Předpokládám, že tě miluje. A pokud ho máš ráda i ty, nebo ho dokonce miluješ, začněte spolu chodit. Čeká nás strašlivá válka. Musíme žít naplno, i když nás čekají zlé časy. A já ti slibuji, že pokud budou v ohrožení života Snapeovi, Grangerovi nebo Weasleyovi, pokusím se jich zachránit vás všechny, pokud mi na to budou síly stačit. Chci, abys věděla, že se mě v žádném případě nemusíš bát. Když jsem přijal znamení zla, byl jsem slabý, ale nikdy bych nedokázal obětovat někoho, koho miluji, jenom abych mohl žít sám. Musíš to mít na paměti, pokud mě někdy potkáš tam venku a budeme na opačných stranách. Nevím, co má Voldemort se mnou v plánu." Hermiona přikývla. Harry se uvolnil, ale pak se Hermiona zeptala na něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech a on jí nechtěl lhát. Jí chtěl říct všechno, nestačilo, že to věděl Severus a Brumbál, musí to vědět i někdo z jeho přátel, čeho všeho je schopný.
"Jsem vrah, zabil jsem. To já jsem zabil Dursleyovi," pověděl jí to všechno Harry. Tušil, že jejich přátelství je tím u konce. Hermiona vyskočila a vzdálila se téměř na druhý konec pokoje.
"Jak jsi mohl, Harry?" vyrazila ze sebe Hermiona mezi vzlyky.
"Kdybych nezabil je, Voldemort by zabil mě. Smlouval jsem, zachránil jsem život Dudleyho. Voldemort mě za to potrestal kletbou Cruciatus, když jsem mu odporoval. Hermiono, prosím, vrať se. Odpusť mi! Když umírala moje teta, žebral jsem po ní odpuštění, ona mi odpustila. Můžeš i ty? Vždy se budu někoho snažit zachránit, ale nedokážu zachránit všechny. A někdy je zabije nějaký jiný smrtijed. Nemůžu ochránit všechny. Můj otec, já, Brumbál najdeme způsob, jak ho zabít. Jak ho poslat do kytek!" Harry k ní natahoval ruku, zatímco Hermiona odstupovala a škytala.
"Budeš dělat špeha?" zeptala se Hermiona
"Jistěže, hlavně proto a kvůli svému životu jsem stal smrtijed. Pro nic jiného. Tobě, ani tvé rodině nikdy neublížím," ujistil ji zapáleně Harry.
"Ano, já vím, jsem hloupá. Budeš dělat špeha," zopakovala dutě Hermiona, vrátila se zpátky k Harrymu a do košile mu zamumlala: "Omlouvám se. Buď opatrný. Není to tvoje vina." Na chvíli se drželi v náruči a plakali, když se uklidnili, rozloučili se. Harry jí řekl ještě jeho nového příjmení a adresu nového domova.

Harry se již po druhé toho dne rozloučil se svým otcem. Harry ohlédl po okolí a neomylně zamířil k domu Weasleyových. Harry se zarazil, když uviděl krásnou dívku, jak hází trpaslíky. Odtrpaslíkovává zahradu. Byl od ní jenom několik kroků. Dívka byla vysoká, měla dlouhé světlé červené vlasy, pěkné hnědé oči. Prostě krásná. Harry nemusel mhouřit oči, vyděl perfektně, od proměny nenosil brýle. Harrymu vylétlo obočí vzhůru, když si jako blbec uvědomil, že se vlastně dívá na Ronovu nejmladší a jedinou sestru. Nikdy dřív nevyhledával její společnost, tak ho zarazila ta přeměna, která se u ní udála mezi druhým a čtvrtým ročníkem.
"Ahoj, práce ti jde od ruky. Jsi dobrá. Mě to nikdy dřív nešlo tak dobře jako tobě." Harry nejprve zakašlal, než promluvil. Nechtěl Ginny zbytečně vyděsit. Harry zanadával v duchu na Denního Věštce. I Ginny zřejmě moc a moc záleželo na něm, protože stejně jako Hermiona měla červené oči.
"Díky!" usmála se Ginny, poklona od víc než pěkného kluka ji těšila, ale náhle si uvědomila, co se dnes dozvěděla, a že toho kluka vůbec nezná, zamračila, a důrazně se Harryho zeptala, "Jak se vůbec jmenuješ? Vypadáš jako náš profesor ze školy. Vypadá jako netopýr, ale ty vypadáš trochu jinak, i když jsi mu podobný." Ginny si ho pozorně přeměřila. Neušlo jí, že chlapec je také dobře oblečený. "Někdo z čistokrevných a příbuzný toho umaštěného profesora lektvarů?" proběhlo jí myslí. Došel se jí posmívat?
"Jmenuji se Harry Snape. Severus Snape je můj otec," představil se Harry, dával důraz na jméno Harry, ale Ginny zůstala viset na slově Snape.
"Omlouvám se. Já… umřel mi přítel, a musím dělat tuhle práci. Můj bratr je jenom o rok starší, a přesto on může být ve svém pokoji, nic nedělat a jenom truchlit, zatímco já musím dělat tuhle špinavou práci a plakat tady sama. Je to nespravedlivé! Proč jsi sem přišel?" Ginny odhodila právě poslední trpaslíka a zadívala se na Harryho.
"To nevadí. Já vím, že můj otec vypadá jako netopýr. Dřív jsem mu tak říkal za jeho zády. Ale už jsem toho nechal. Někdy práce pomůže, dobrá práce odvádí pozornost od bolesti, kterou cítíme. Já jsem přišel za svým přítelem, abych mu řekl, že jsem pořád naživu, že jsem neumřel. Denní Věštec jako obvykle lhal, pouze jsem si změnil jméno. Když mě nemohli najít pod starým jménem, mysleli si, že jsem mrtvý a vypustili do světa falešnou zprávu. Ginny, moje staré jméno je Harry Potter. Omlouvám se za bolest, kterou jsem ti způsobil. První jsem byl u Hermiony, potřeboval jsem podporu, abych to mohl říct Ronovi. Nejspíš budu potřebovat i tvoji podporu, když to budu říkat tvému bratrovi. Pochybuji, že mi odpustí stejně rychle jako Hermiona. Pomůžeš mi, Ginny, prosím?" zeptal se Harry, upíral prosebné zelené oči na Ginny, která si jich všimla až teď. Když Ginny všechno docvaklo, vrhla se tak prudce na Harryho, že Harry neměl možnost protestovat. Ginny ho objala, tak ji Harry taky objal, aby nespadla, protože se zakymáceli a hrozil jim pád na zem. Ginny to ovšem brala jako souhlas k něčemu dalšímu a zmocnila se Harryho úst a nekamarádsky ho políbila. Harry zkoušel protestovat, ale pak toho nechal. Když si vzpomněl na polibek s Cho, uvědomil si, že s Ginny je to úplně něco jiného. V břiše mu létaly motýly! Celé hejno motýlů. Líbali se minutu, pak ho Ginny pustila.
"Když jsem si myslela, že jsi mrtvý. Rozešla jsem s Deanem, protože jsem nechtěla nikoho jiného než tebe. A ty jsi byl mrtvý. Tak proč to zkoušet dál, když jsem věděla, že s nikým jiným to není ono? Nebylo to stejné, jako kdybych byla s tebou! Zůstaneš se mnou? Vím, že pro tebe něco znamenám, oplácel jsi mi polibek," poukázala Ginny na jeden podstatný fakt. Samozřejmě že ji Harry chtěl odmítnout, když se nad tím poprvé zamyslel. Ale na druhé straně představa, že už nikdy nikoho tak nepolíbí stejně jako před chvíli Ginny, ho zamrazila u srdce. Jeho život je peklo už teď, tak proč si ho nevychutnat plnými douškami, než se dostane do opravdového pekla? Místo odpovědi ji Harry vzal znovu do náruče a znovu se začali líbat. Harry si mlhavě uvědomoval, že se Ginny podlamují kolena stejně jako jemu, cítil se jako opilý.
"Ginny, matka mě poslala, abych ti pomohl. Rozhodla se, že už je dost truchlení, i když ona sama dál brečí v kuchyni. Prej už jsi tady příliš dlouho, …" V půli větě Ron zmlkl, když uviděl svou sestru Ginny, jak se líbá s neznámým klukem.
"Má o tebe strach," dokončil Ron, když se od sebe Ginny s Harrym oddělili, ale zůstali stát vedle sebe a oba se vyzývavě dívali na Rona.
"Co to má znamenat? Tvrdila jsi, že miluješ Harryho. A v den jeho smrti se líbáš s nějakým Snapem?" vyštěkl Ron na svou mladší sestru. Ron, stejně jako Harry, obzvlášť Snapea nenáviděl, a teď viděl dalšího Snapea, jak líbá jeho sestru. Samozřejmě, že ho to rozčílilo!
"Jsem Harry, tvůj přítel. Můj biologický otec je Severus Snape. Když mě můj pravý otec přijal do rodiny, změnil jsem svůj domov a vzhled. Teď mám svoji pravou podobu. Hermiona už všechno ví, ty všechno víš. Nic se nezměnilo? Pořád se budeš přátelit se synem netopýra?" Harry viděl, jak je Ron rozzuřený. A věděl, že na něj sladké řečičky nebudou platit. Všechno to ze sebe dostal pevným hlasem, na konec se na rovinu Rona zeptal. Harry viděl, že Ron váhá.
"Vidíš, moje hůlka?" zamával ve vzduchu svou hůlkou, "Musíme dospět. Zprávy o Vyvoleném v Denním Věštby, jsou pravda. Musím zbavit svět Voldemorta, jdeš do toho se mnou, Rone?" zeptal se o něco přátelštěji Harry, hlas měl klidný, ale srdce mu zběsile bušilo.

"Spolu tomu hadímu ksichtu nakopeme zadek!" zahulal Ron a dost bolestně bouchl Harryho do zad. Když se Ginny a Harry začali znovu líbat, Ron protestoval, ale jeho přítel, ani sestra na něj nebrali ohledy. Ron mumlal něco o zradě a zamířil do kuchyně, aby matce zvěstoval tu radostnou novinu. Tedy noviny. Harry Potter je naživu. Harry Potter bude jeho švagr. Nechutné. Ron se ušklíbl, koutky úst mu protáhly a zrychlil krok. Harry Potter je naživu! I když je Snapea, snad to nebude tak hrozné, třeba jim nakonec bude nadržovat v hodinách lektvarů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.