2K-HPaČD

7. července 2015 v 21:18 | Stolid |  Harry Potter a čas duchů
Lidské hříchy


"Musíš bydlet se mnou!" řekl Severus instinktivně a vůbec nad slovy, které vypustil z úst, neuvažoval. Teď ho sužovala jenom jedna touha: chtěl mít u sebe svého syna a nezáleželo na tom, kdo to je ve skutečnosti. Nezáleželo na jeho jménu. Najednou. Rodičovské city se dokáží zrodit během nanosekund.
"Ochrana mojí matky najednou není důležitá?" zeptal se Harry na otázku, která ho tolik let svrběla na jazyku, přestože ji položil dospělému kouzelníkovi tolikrát - a pokaždé dostal stejnou odpověď. V Harryho případě umírala naděje jako poslední. V životě ho potkalo málo štěstí, nic jiného než naděje mu nezbývala. Existuje snad nějaká možnost, že celé roky protrpěl v Zobí ulice zbytečně? To by ho enormně naštvalo.
"Ne, její oběť nemůže nikdo zpochybnit. Ochrana tvojí matky opravdu existuje. Ale i ty musíš pochopit, že pokud mám možnost mít syna u sebe, nepromarním ji. Po tolika letech… Zvlášť ty to musíš chápat. Přestože se nenávidíme. A neznáme se. A zvlášť pokud je tu možnost, že v každém kouzle je nějaká trhlina. Mezera. Skulina. Pán zla prahne po tvé krvi natolik, že časem by našel způsob, jak se k tobě dostat. Prosím, pojď se mnou." Severus nikdy nepřestal milovat Lily. I když si na konci řekli tolik ošklivých slov. Nikdy nepřestal trpět skutečností, že už se nikdy neocitne v její přítomnosti. Nikdy ji znovu neuvidí. Nikdy se znovu spolu netpokají v jedné místností. A to nejdůležitější. Nikdy ji znovu nebude moct sevřít do náruče. A Harry nesl v sobě kousek Lily. Dokonce měl v sobě i kousek jeho. Najednou existovala možnost, že může být k Lily blíž než kdy dřív. Taky může trávit chvilky s někým, kdo ji stále miluje stejně jako on. A nepochyboval ani o tom, že jednou může milovat samotného Harryho, jeho syna. Koho jiného než jeho by si měl pustit do srdce než jeho po tolika letech samoty? Ano, nenáviděl ho, ztrpčoval mu život, ale opravdu ho nenáviděl? Ne, spíš mu záviděl. A i kdyby… Mezi nenávistí a láskou je tenká čára, překročit ji znamená životu dát nový směr. Severus byl ochotný to zkusit. Co jiného může ztratit? Vždyť nic nemá! Nic na čem by mu doopravdy záleželo. Tituly a galeony si pravé přátelství a lásku nekoupíš. Severus byl schopný i polknout svou pýchu, aby mu dal Harry druhou šanci. Harry hrůzou vykřikl, když Severus klesal na kolena. Trochu si oddechl, když si uvědomil, že ho žádná kletba nezasáhla, ale kleká si na kolena jako známku pokory. Tento večer byl dál divnější. Harry měl pocit, že se musí taky ztrapnit, rychle na tento večer zapomenout a vrátit se do starých kolejí. Nebo se pokusit zapomenout na minulost a pokusit se začít od začátku. Harry toho netopýra zvedl zpátky na nohy a bez dovolení mu vpadl do jeho náruče. Nebyl si jistý, jestli ho lektvarista neodmítne. Harry ho nikdy nikde neviděl se někoho dotýkat. Myslel si, že obětí jich ještě víc od sebe oddělí. Ale opak byl pravdou. Severus obětí opětoval. Harrymu v tu chvíli bylo jedno, koho objímá. Hlavně že cítil lidské teplo, a až na to, že Severus Snape byl strnulý, to nebylo tak špatné. Vlastně to bylo dobré. Skvělé. Vynikající. Po smrti Siriuse se cítil tolik prázdný. Cítil kolem sebe jenom zimu. A naráz všechno tohle zmizelo v obětí Harryho profesora lektvarů.
"První věc, kterou musíte vědět… Nikde jsem u Dursleyových nezažil domov plný lásky, jak jste si myslel, a otloukal jste mi tím hlavu. Tím víc to bolelo. Nikdy jsem neměl to, na co jste zřejmě žárlil. Byla vaše rodina stejně úděsná jako moje?" Severus se nadechl, aby to všechno popřel. Ale Harryho zastavil!
"Nelžete. Jste sám. Já bych taky skončil sám, kdybych nepotkal Rona Weasleyho. Jak bych taky jinak mohl potkat upřímného přítele, když jsem byl Chlapec, který přežil? Takže pokud budu bydlet s vámi, nemyslím, že to bude větší utrpení, než jsem zažil s nimi. Musíte jistotně vědět, že někdy ticho a opomíjení bolí víc než rány rukou. Někdy můžete zapomenout, jestli je to skutečnost nebo jenom sen," řekl Harry Severusovi tvrdou a pravdivou skutečnost.
"Můžeme začít tím, že si na veřejnosti budeme tykat?" zeptal se Severus, který se nechtěl vracet k tolik bolestnému tématu. Ano, jejich předcházející životy stály za starou belu. Ale teď o tom mluvit nechtěl.
"Myslím, že to bude první a zároveň poslední nejjednodušší úkol, abychom spravili náš vztah. Ale jsem pro. Jenom to bude nějakou chvíli trvat." Harry se cítil nesvůj. Po tak jednoduché žádosti z něj spadl trest, co po něm tak jeho nový otec bude chtít. V skrytu duše cítil i zklamání. Harry se bál, jakkoli po tom toužil a zároveň o tom nechtěl ani slyšet, že ho rovnou Severus Snape požádá, aby mu říkal tati. Harry věděl, že je to šílené. Ale sám dobře věděl, že tu myšlenky jenom potlačil, ale zcela od ní neupustil. Vždyť i Siruse přijal tak lehce a rychle. Měl prostě srdce otevřené. Nebo byl prostě zbabělec a slaboch, jak mu po celé roky tvrdila rodina Dursleyů? Možná.
"Opravdu můžu bydlet s Vámi?" zeptal se Harry téměř na hraně štěstí. Nic nemůže být horší místo než Kvikálkov. Na chvíli se znovu nechal pohltit představou, že opouští Kvikálkov. Blázen! Jaké je šance, že se odtud dostane?
"Přímo u mě bydlet nebudeme. To ti objasním později. Ale ano, budeš bydlet v jednom domě se mnou. Ovšem je tu jedna věc, kterou musím udělat jako první, a pak si pro tebe přijdu."
"Jaká je to věc?"
"Rozhovor s Brumbálem. Nerad to říkám, protože jsem neměl ve všem ostatní pravdu. Ale v tomhle jsem nelhal, máš zvláštní zacházení. Sám Brumbál se u tvého případu angažoval, když tě bez nějakého úředního rozhodnutí svěřil do východy Dursleyovým. A proto je důležité, abych Albusovi svěřil své pohnutky vůči tobě. Doufám, že to chápeš." Severus se dotkl Harryho ramene.
"Chápu. Do konce letošního červa jsem ho měl za boha." Harry se ušklíbl. Bůh by dokázal zabránit smrti Siriuse. Brumbál to nedokázal. Není neomylný. Navíc má určitě nějakého svého vlastního strašáka ve skříni. Proč by jinak třikrát za sebou nepřijal místo ministra magie? Prostě v něj ztratil víru. Přesto věděl, že Brumbál stále zůstává mocným čarodějem.
Dalších slov nebylo potřeba. Taky si už neměli co říct. Harry se otočil a odcházel. Severus měl touhu mu něco říct, ale nevěděl, co by to mělo být. Nic ho nenapadlo. Jenom prázdnota uvnitř něj se prohloubila, jestli to bylo možné. Copak si Harry dokázal tak rychle vydobýt místo v jeho životě? Rozhodně by teď nedokázal odejít z jeho života, nikdo jej nevidět, nerozhodovat o něm, když teď věděl, že je jeho otec. Cítil v hrudi teplo, které nedokázal poznat. Takový pocit pociťovali otcové, když se šli podívat na své právě narozené dítě do porodnice. Severus se ušklíbl úplně stejně jako Harry před malou chvíli, svým způsobem je to opravdu čerstvá záležitost. Tím by se to mohlo vysvětlovat. Severus svrběl touhou odejít ihned za Brumbálem, ale musel dokončit svoji hlídku. Ještě předtím tolik nenáviděl chodit na hlídky Harryho Pottera. A to hned ze dvou důvodů: a) ještě před několika minuty nenáviděl Harryho Pottera, b) Pán zla jásal radostí, protože to dokazovalo skutečnost, že mu Albus Brumbál skutečně věří. Snape si přál, aby se prostě a jednoduše vrátil domů a byl v bezpečí. To se mu také splnilo. Harry do dalšího dne skutečně neopustil dům číslo 4. A severus mohl předat zprávu svým kolegům, že se během jeho služby nic mimořádného nestalo. Přesto se stalo, a něco hodně důležitého. Aspoň pro něho. A teď chvátal za Albusem, protože pro něj měl hodně znepokojivé informace. Nebo jenom zajímavé? I kdyby mu Albus nedovolil si odvézt Harryho od Dursleyů - museli by vyřešit skutečnost, že Potter už nevypadal jako Potter. Co budou dělat?

"Brumbále? Můžu s vámi mluvit?" Brumbál zvedl modré pomněnkové oči s tázavým pohledem ke Snapeovi.
"Někde o samotě?" dodal Severus netaktně. Právě skončili s poradou Fénixova řádu, která se konala v domě vždy z jednoho člena řádu. Na střídačku se konala u všech členů řádu. Právě skončená porada se uskutečnila u Weasleyů. Všichni ještě neodešli, a všichni zbývající kouzelníci a čarodějky na nich nepokrytě zírali a poslouchali.
"Pokud je to záležitost řádu…" začal hned vehementně a silně protestovat Pošuk.
"Je to především osobní záležitost," usadil ho hned zpočátku Severus Snape a usadil Pošuka jenom svým ledovým pohledem, který platil na všechny, kteří se ocitli v jeho přítomnosti, a většinou se odvrátili jejich pohledy. Pošuk Moody na něj dál zíral, alespoň zavřel svoji drzou pusu, která si neuměla nebrat servítky.

"Co mi chceš říct? Potřebuješ snad mou pomoct?" zeptal se Albus Brumbál Severuse. Oba se přesunuli do Albusovi pracovny v Bradavicíc. Seděli proti sobě ve pohodlných a čalouněných křeslech. Severus Snape byl ještě v šoku z odhalení pravdy. Poprvé za svou existenci nedokázal ovládnout svou nervozitu. Severus držel křečovitě sevřené ruce v klíně. Severus nechtěl, aby Brumbál viděl, jak se mu třesou.
"Spíš potřebuji tvoje svolení, souhlas." Severus chtěl začít okliknou, později mu došlo, že sedí před chytrým, ne hloupým čarodějem a v jednu chvíli ze sebe rychle dostal: "Věděl jsi, že je můj syn?" Severusovi si mimoděk ulevilo, když i tak mocný Brumbál se neuhlídal a v jeho tváři se na krátkou chvíli objevil výraz překvapení.
"Jak je to možné? Vždyť se podobá na Jamese a žádná kouzla z něj cítit nebyla…" Brumbál nechal větu vyznít do ztracena.
"Byla to práce Lily, ale kouzlo provedl Sirius Black. Black umřel a Harry má svou právou podobu, kterou měl mít od narození." Severus nedokázal v hlase potlačit hněv, a Brumbál svými slovy jeho hněv ještě podnítil.
"Kouzlo můžeme obnovit. Například já - "
"Já si to nepřeji!" vykřikl Severus poprvé za celou dobu na Brumbála, co se oni dva spolu znali.
"Nemáš právo."
"Mám, jsem jeho otec."
"Ne podle práva."
"Magie se právem neřídí," odsekl mu Severus.
"Co jsi to udělal?" zeptal se Brumbál šokovaně Severuse.
"Přijal jsem ho za svého syna. Co jiného jsem měl dělat? Odmítnout ho? Kdybyste aspoň jeden den strávili v domě číslo 4 na Zobí ulici, věděl byste, že Harrymu dovolili žít pod jejich střechou, ale nikdy ho nepřijali do rodiny," odpověděl rozumně Brumbálovi, ale nepřestal si ho měřit zachmuřeným obličejem.
"Mám za to, že ochrana jeho matky už nebudu fungovat. Slíbil jsi, dokonce jsi ho přijal do své rodiny a svého domu. A on to přijal. Kdyby to neudělal, tak by mě to překvapilo. Jenom mi řekni, kde s ním chceš bydlet, a potom ti řeknu, jestli dostaneš mou podporu," ozval se Albus poraženě. Když porušíš kouzlo ochrany krve, kterou použila Lily, znovu už se obnovit nedá. Ne u stejného domu a stejné osoby, která žije pod střechou toho domu.
"Vezmu ho na Prince Manor," řekl Snape stručně a jasně.
"Tvůj strýc ho přijme?" zeptal se obezřetně Brumbál.
"Ano, přijme, jsem si na sto procent jistý, že ano."
"Tak ať je tedy po tvém. Ale jestli se Harrymu něco stane… Jaké vysvětlení podáme veřejnosti? A Voldemort? Jak to vyřešíš s ním?" zeptal se Brumbál Snapea. Oba se zamysleli, Severusovi navíc hlava sklouzla dolů a podepřel si ji dlaněmi. Na chvíli si dovolil svého rozhodnutí litovat. Ale ne proto, že by s Harrym nechtěl žít pod jednou střechou, ale že ho vystavil takovou nebezpečí. Do této doby si na Pána zla ani nevzpomněl.
"Bude nosit mé příjemní," pokud průser, tak velký, "žádné oznámení v novinách, ať si myslí, že Harry Potter třeba zemřel."
"A Voldemort? Co s ním?" dotíral na něj neustále Brumbál.
"Řeknu mu pravdu, ale Harryho mu nevydám. Je to můj syn!" ohradil se dotčeně Severus. Albus Brumbál s tím zcela ještě nesouhlasil, ale všiml, že Severus použil zvláštní a majetnický tón hlasu na posledním slově. Pomyslel si, že Harry Potter teprve teď získal ochránce na život a na smrt. S tím se oba muži rozloučili. Severus spěchal zpátky do Zobí ulice, aby z toho prašivého domu konečně odvedl svého syna domů. Řekl mu tak už po druhé, jednou nahlas, jednou v duchu. A strašně se mu to líbilo, naplňoval ho neuvěřitelný pocit pýchy, přestože mu Harry ještě dlouho a dlouho neřekne tati, nebo otče.

"Přijde si pro mě můj otec a odvede mě domů," řekl jenom tak mimochodem tetě Petunii, když se míjeli na odpočívadle. Harry si běžel zabalit svých pět švestek a školní potřeby.
"Co to říkáš? Tvůj otec je mrtvý!" vyštěkla na něj Petunie.
"Ukázalo se, že je můj otec zdravý a živý. Jmenuje se Severus Snape!" Harry se zájmem sledoval, jak obličej jeho tety Petunie bledne.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Harry, posléze se zamračil. Snažil se, aby mu byla jeho teta ukradená, taky proč ji milovat, že? Kvůli její neexistující starostlivé péči nebo lásce? Přesto se do jeho tónu vloudil starostlivý podtón. Aby situaci zachránil, ještě se kousavě zeptal na otázky, které ho zajímali: "Znáš ho? Co se mezi Vámi stálo?"
Petunie se na něj ošklivě podívala, dívala se na něj jako na něco odporného. Takový obličej nasazovala vždy, když Harry vyslovil slovo začínající na K. A mohlo to být cokoliv. Kouzelník. Kouzelnice. Kouzlo.
"Další zvrhlý a špinavý kouzelník." Petunie se snažila lhostejně pokrčit rameny, ale výraz v obličeji ji prozradil. Harry nevěřícně zakroutil hlavou, vystoupil o jeden schod výš a spatra se podíval na svou tetu.
"Proč ji nenávidíš? Než začala používat kouzla, milovala jsi ji! Buď jí závidíš nebo se bojíš kouzel." Když nad tím Harry přemýšlel, nikdy se nezeptal na otázku proč. I když se poučil, že všechno v našem životě má nějaký důvod. Petunie musela mít nějaký důvod, stimul, proč nenávidět svoji sestru a všechno magické.
"Běž si sbalit svoje věci. Nikdy víc tě tady nechci vidět!" vyštěkla na něj teta Petunie v odpověď. Na Harryho otázky vůbec neodpověděla. Harry se otočil a za pár sekund byl ve svém pokoji.

Harry stál ve svém pokoji, vůbec se nehýbal. Jenom se kolem sebe nedíval. Neunáhlil se? Snape ho několikrát zachránil. Nikdy mu fyzicky neublížil. Ubližoval mu pouze slovy. Nebolí to víc? Rána se zahojí, ale vyřčená slova nejdou vzít zpět... Harry bezmocně pokrčil rameny. Už jednou řekl ano. A byl by vůbec statečný, kdyby vzal svoje slovo zpět? Navíc, všechny věci se dali do pohybu. Snape šel za Brumbálem. A to už něco znamená. Ne, teď už necouvne.

Harry házel svoje věci, oblečení, knihy do svého kufru bez ladu a skladu. Dělal přitom trochu víc rámusu než obvykle. A proto mu chvíli trvalo, než si všiml. že za ním přišla teta Petunie.
Harry upustil oblečení, které měl v ruce, do kufru. Narovnal se, aby se mohl tetě dívat do očí. Harry vyrostl natolik, že měli stejnou výšku!
"Ano, záviděla jsem jí, že dokáže kouzlit. Ještě víc jsem ji začala nenávidět, když rodiče onemocněli a magie nestačila na jejich vyléčení. Nedělej si plané naděje, že se mi vrhneš do náruče a všechno bude dobré, říkám ti to jenom proto, že se vidíme naposledy. Už nikdy více tě nechci vidět," řekla jeho teta suchým tónem. Žádné známky smutku, nebo výčitek.
"Musím tě poprosit, abys vážila svoje slova dobře. Až vyjdu z vašich dveří, nebudu chráněn žádnými kouzly. Můžu umřít ještě dnes." odvětil jí Harry stejně ledovým tónem. Až nyní si uvědomil, že jeho teta mu nikdy neodpustí.
"Přál bych si, abych ti mohl říct stejně zraňující slova. Ale na rozdíl od tebe, bych ti i po tomhle všem dokázal odpustit. A proto jsem lepším člověkem. A co z toho mám? Nenávidíš mě stejně jako svou sestru. Já jsem ti nic neudělal! Já jenom existuji a to ti k nenávisti stačí!! Co jsi to za člověka?" Harry zvýšil hlas. Ne, on přímo křičel. Náhle si uvědomil, že nikdy nepromluvil ke své tetě neuctivě. Plnil jí všechna její přání a vůbec nic nenamítal. Nikdy. Až do teď. Odcházel a měl pocit, že si to musí vyříkat. Vždyť doopravdy existuje 100 % šance, že už se nikdy neuvidí. Harry ji chtěl ranit, a proto jí řekl, co řekl. Matku mu to neřekla, ale on věděl, že je to pravda. V duchu vzal svá slova zpět a chtěl své tetě Petunie ublížit slovy úplně stejně, jako to ona udělala jemu samotnému.
"Kdybys nebyla hloupá, věděla bys, kouzla že dokážou všechno na co si vzpomeneš, ale kouzly nejde zachránit člověka od smrti, když přijde jeho čas. Jedině že bys opravdu chtěla přijít do pekla. Do opravdového pekla. Nebo vyměnit svůj život za jeho. Jak jsi něco takového mohla chtít po mojí mámě? Jak?" Harry křičel a křičel. Tolik roků utrpení. Všechno to chtělo ven.
"Jak můžeš nenávidět moji matku jenom proto, že byla čarodějnice?! Podívej se, kam ji to dovedlo... Je mrtvá. Je mrtvá kvůli magii. Kdyby moje matka na oplátku žila, klidně bych si přál, abys místo ní získala její magické schopnosti. Jsou chvíle, kdy si přeji, abych ani já neuměl kouzlit. Člověk chce jenom to, co nemá. Neumí žít s tím co má. Měla bys ses smířit s faktem, že nejsi čarodějnice. Ne proto abys mě přijala. Ale proto abys ze svého mizerného života vůbec něco měla. Něco pro co bys mohla žít." Když Harry přestal křičet. Zavřel svůj kufr a vypadl z pokoje. Bylo mu úplně fuk, že si nesbalil všechny své věci. On prostě chtěl vypadnou z toho domu co nejdřív. Ani si nedělal naděje, že jeho teta dojde ke smíření, odpustí mu a dojde ho vyprovodit. Byla to stará, zapšklá žena, která si nezaslouží soucit, protože přesně takový život ona miluje. Tak proč jí ho brát? Udělal to proto, aby si ulevil on. Ne pro její dobro. On s ní skončil, jako ona skončila s ním.

"Nechceš mi říct, co se tam stalo?" zeptal se povědomý hlas zpoza Harryho zad. Harry sebou trhl, a úlevně si odechl, když v černém hábitu poznal pouze Severuse Snapea. Poprvé v životě byl rád, že ho vidí.
"Kde budu bydlet?" Harry pouze zbaběle zakroutil hlavou, a pak se zeptal na otázku, která ho zajímala nejvíc.
"Společně budeme bydlete na Prince Manor. Ale nejdřív se podíváme do Cokeworth. Velké město, které se nachází blízko Londýna. Já jsem tam vyrůstal. Všichni jsou tam pohřbeni." Odvětil mu lehce Snape, ale do očí se Harrymu nedíval.
"Kdo všichni?" zeptal se opatrně Harry se špatně maskovaným zájmem, který se snažil potlačit, aby to nevypadalo neuctivě.
"Moji rodiče protože nikdy nevytáhli paty z města. Matky se její kouzelnická rodina zřekla. Otcovi příbuzní byli všichni mrtví ještě předtím, než jsem narodil. Rodiče tvé matky."
"Nikdy nikdo mě na hřbitov nevzal. Ani nevím, kde jsou pochování moji vlastní rodiče. Tak jak bych mohl vidět hroby svých prarodičů?" zeptal se Harry.
"Hřbitov není dobré místo pro dítě," namítl Snape.
"Ne, nemáte pravdu. Já jsem zatím nikdy nebyl dostatečný důvod pro někoho, aby mě tam vzal. Proč by mě to vůbec mělo zajímat? Brumbál mě má možná rád. Ale stará se o mě pouze povrchně. Jíst, pít, spát. To jsou pouze biologické potřeby. Člověk toho potřebuje víc. Brumbál dělá jednu chybu za druhou. Ano, i já jsem udělal spoustu chyb. Ale pravdu o věštbě bych unesl!" vykřikl naráz hněvivě Harry, když si vzpomněl na Siriusův konec.
Severus mu chlácholivě a nervózně dal svou ruku na Harryho paži a otočil ho k sobě čelem.

"Já budu dělat rovněž jednu chybu za druhou. Proto nebuď ke mně tolik kritický. Budu tady..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.