11K-HPaV

10. července 2015 v 15:14 | Stolid |  Harry Potter a viteál
Zmrtvýchvstání



"Vykládáš hlouposti, nevíš, co říkáš. Odpočiň si!" přikal otec svému synovi. Harry udělal, co mu otec přikázal, ale znovu otvíral pusu, když někdo vkročil dovnitř.
"Harry, chlapče! Jsem velice rád, že jsi naživu!" Brumbál se zastavil až přímo u nich, starostlivě pozoroval Harryho, který měl tělo samou modřinu a šrám.
"Albusi," povzdechl si Severus, "klepání ti nic neříká?"
"Klepal jsem," opáčil nevzrušeně Brumbál, "přišel jsem za vámi, protože… Drby se šíří hradem." Brumbál zvážněl a těžce si sedl na jediné křeslo v místnosti. Harry ležel v posteli bez hnutí, protože sebemenší pohyb mu způsoboval bolest. Severus seděl na posteli při svém synovi.
"Dobře, co říkají?" zeptal se Severus, když se Albus posadil a mohl pokračovat v rozhovoru.
"Říkají, že Harry Snape, nebo ať už Harry Potter, je mrtvý. Voldemort je těžkou soupeř. Můžu se pouze dohadovat, jak dokázal takovou zprávu rozšířit rychlostí blesku." Všichni tři se zachmuřili, co přijde dál? Na chvíli se pohroužili do mlčení.
"Co se stalo?" zeptal se opatrně Brumbál. Harry poprvé viděl, že i samotný Brumbál se může ocitnout v nesnázích.
"Voldemort se ho pokusil zabít," řekl Severus.
"Voldemort mě zabil. Viteál je pryč. Umřel jsem," řekl pravdu Harry. Bylo to za ním, ale i při pouhém slově "umřel" se otřásl. Přál si, aby se mu něco takového už nikdy nestalo. Dvakrát přežil svou smrt. Dvakrát je dost. Vlastně až příliš.
"Harry, to jsem způsobil já? Ví Voldemort pravdu?" zeptal se Brumbál ustaraně se strachem v hlase. Udělal tolik chyb, nechtěl se dopustit další, přestože včera jistě pochybil. Musel nést tolik zodpovědnosti na svých zádech.
"Měl jsem pravdu." Harry chtěl pokračovat, ale hrudí mu vystřelila taková bolest, až se mu zadrhl dech a přitiskl si ruce na hruď, i když mu to vůbec nepomohlo."
"Řekneš nám to zítra," řekl Severus, a mračil se na Albuse.
"Je to důležité. Řeknu to hned," odporoval Harry, jakmile bolest odešla.
"Můžu jen hádat, ale do mysli se mi Voldemort nedostal, ať už je moje nitrobrana na jakékoliv úrovni. Než mě Voldemort nechal vykrvácet a umřít, řekl mi, že viteálem byl deník, a Nagini. Umíral jsem, neměl mi důvod lhát. Potřeboval se podělit o svůj skvělý plán." Harry bolestí přivřel oči, Severus a Albus si mezi sebou vyměnili pohledy.
"Děkuji ti, Harry. Teď už půjdu, abys mohl odpočívat." Brumbál se zvedl a odcházel. Jakmile byl Albus u dveří, otočil se zády ke dveřím, aby mohl ještě něco říct těm dvěma.
"Možná bys mohl přivést slečnu Grangerovou k Harrymu. A budeš muset uklidnit Damiena, aby něco nevyvedl. Oba jsou si vědomi, že Harry nebyl přes noc ve své vlastní posteli na koleji." Až teď Brumbál skutečně odešel, Severus přikývl na souhlas.
"Přivedu za tebou Hermionu, Harry. Ty budeš ležet v posteli aspoň ještě jeden, dva v posteli. Hermionu omluví na den z vyučování, pokud o to bude stát. Damiena pouze uklidním, bude muset aspoň na polovinu vyučování, pak mu dovolím, aby tě navštívil. Bude naštvaný, že Hermiona může být s tebou a on ne. A já budu celé odpoledne učit stádo tupých hlav. Drž se, Harry. Jakmile budu moct, přidám se k vám." Severus se pokusil odejít za Albusem, ale Harry ho ještě jednou zastavil.
"Tati, nebudu hrát mrtvého brouka. Nebudu si hrát na mrtvého. Ani předtím, ani teď," řekl Harry svému otci.
"Já vím. Bohužel, od tebe jsem ani nic jiného nečekal, i když mi to láme srdce. Viděl jsem tě umírat, dokonce umřít." Severus se vrátil ke svému synovi, aby ho mohl opatrně obejmout, než odejde za svými povinnostmi.
"Víckrát mi to nedělej!" přikázal Severus Harrymu, a pak už odešel. Harry si ulehl do měkkých polštářů. A usnul.

Harry spal a spal. Harry by taky spál dál, kdyby necítil, až se na něj někdo dívá a pomalu otevíral oči. Když je konečně otevřel dokořán, Harry poznal, že vedle něj sedí Hermiona a starostlivě z něj nespouští zrak.
"Miluji tě, Hermiono." Harry stiskl Hermioně ruku, ve které držela jeho dlaň, aby poznala, že je konečně vzhůru.
"Já tebe taky miluji. Miluji tě, Harry." Hermiona se usmála, byla statečná, neplakala. Hermiona si dovolila jenom pár slz, aby byla statečná kvůli Harrymu.
"Zase jsi byl na pokraji na smrti? To mi nesmíš dělat, Harry." Hermiona neustále svírala Harryho teplo dlaň, ale musela odvrátit obličej, aby se nerozbrečela. Možná, že není dostatečně silná. A Harry kolem sebe jistotně nepotřebuje slabé lidi, bude ji stále chtít? Uvědomovala jsi, že jsou v ohrožení života blízko nejblíže za celou dobu, co se oni dva znají.
"Hermiono, byl jsem mrtvý. Přísahám, že mi několik minut nebylo srdce. A přesto jsem se vrátil, abych mohl být s tebou. Abych byl se svým otcem. Abych byl se svým bratrem. Není nic, co bych neudělal, abych zůstal tady s vámi."
"Budeš v pořádku? Úplně v pořádku?" dokázala se zeptat Hermiona aniž by se jí třásl hlas.
"Samozřejmě, v úplném pořádku," ujistil ji Harry, usmál se. Harryho bolelo stále celé tělo, ale natáhl ruku, aby Hermionu setřel slzy z její tváře. Hermina se neubránila úsměvu, širokému úsměvu.
"Neuvěřila bych, že něco někdy takového řeknu, ale musím. Když jsem ukázala Zmijozelu zač je toho loket, sklapli pusy a pustili mě mezi sebe. Jsou úžasní. Zato v Nebelvíru si musíš svou pozici postupně vybudovat. Všichni Zmijozelu křivdíme." Ani teď se Hermiona nedokázala ubránit úsměvu, vlastně se usmívala po celou tu dobu.
"Já vím. A proto jsem si vybral Zmijozel před Nebelvírem po druhé. Chtěl jsem je zachránit. Neví, o co přichází. Až zabiju Voldemorta, budou si pamatovat, že z něj vyšel ten nejlepší kouzelník na světě." Harry se musel zasmát, do nejlepšího kouzelníka měl daleko. Harry se přestal smát v okamžiku, kdy mu hrudí projela bolest. Tolik k tomu, že doufal, že bolest je už pryč.
"Tušila jsem. Přímo jsem to věděla. Nechápu, jak to může nechápat Ron."
"Ron…" pronesl potichu Harry.
"Promiň, neměla jsem," omlouvala se Hermiona.
"Nic neříkej!" Harry položil Hermioně prst na ústa, "Je to náš společný přítel. Snad nám jednou odpustí. Je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu."
"Máš pravdu," přitakala Hermiona. Oba sebou trhli, když se rozrazily dveře a v nich stál Damien. Hermiona ho zastavila v okamžiku, kdy se Damien pokusil skočit na Harryho, aby ho prudce objal.
"Pomalu," napomenula ho Hermiona.
"Jsem rád, že tě vidím, chlape," usmál se na něj Harry.
"Já vím, mě má rád každý. Nejvíc profesorka McGonagallová, dnes skončila díky mému výbuchu celá černá v obličeji. Zřejmě jsem se postaral o to, aby měli náš otec a profesorka rande." Damien se zasmál, snažil se Harry rozveselit, jako každé vnímal tu těžkou atmosféru v místnosti. Ale Damien se taky nemohl zbavit strachu z toho, co provedl, i když to byla nehoda během procvičování.
"Neměj starosti, Damiene. V každé třídě se najde jeden student, který nechává vybouchnout věci kolem sebe. U nás je to Seamus." Hermiona se usmála na Damiena.
"Hermiona má pravdu. Do dnes se neodnaučil," připustil s úsměvem Harry. A tentokrát ho konečně ani nezabolela žebra, když zvedl koutky úst vzhůru.
"A náš taťka bude radost," zakřenil se Harry na Tobiase, když si představil, jak bude Severus reagovat na McGonagllovou. To by mohlo být opravdu zajímavé.

Severus to dělal nerad, ale chtěl si s Brumbálem o Harrym bez Harryho. Severus se řítil chodbou a do někoho vrazil, zmíněná osoba spadla na podlahu. Severus natáhl ruku, aby pomohl čarodějce vstát. Když žena zvedla hlavu, aby se podívala, do koho vrazila, Severus ji poznal na první pohled.
"Elizabeth Kushnerová," prohodil Severus nic neříkajícím hlasem. Elizabeth se nezměnila, vypadala pořad stejně, jedna ze dvou kamarádek Lily. Nerozlučná trojka. Ano - Lily, Elizabeth, Karel byli nejlepší kamarádky a taky spolu trávili nejvíc času, proto si Severus každou z nich velmi dobře pamatuje.
"Severus Snape," ucedila trochu naštvaně Elizabeth. Dál tam tak stála a zapomněla na cíl své cesty. Zběžně si Snapea prohlédla. Vůbec se nezměnil, jenom vlasy měl víc mastné než obvykle. Ale přece po zevrubnější prohlídce pochopila, že se jen přece něco změnilo. Severus Snape už se netvářil, jakoby ho bolel zub. Bylo jasné, že prožívá šťastné období, přestože teď měl ve tváři starosti. Zajímavé, potkal konečně nějakou ženu, která by zastoupila Lily v jeho životě? Jako by to někdy vůbec bylo možné. Ani pro Elizabeth by neuplynul týden, kdyby si nevzpomněla na Lily nebo Siruse. Někdy i Karen. Byla to pro ni rána, když se dozvěděla o smrti Karen. Zbyla poslední z jejich tria.
"Omlouvám se," řekl Severus, "předpokládám, že jsi tu kvůli svému povedenému synovi. Jablko nepadlo daleko od stromu. Nic ve zlém. Pochopil jsem, že každý děláme chyby. Navíc nemohu mluvit špatně o kmotrovi svého syna." Elizabeth překvapením rozšířily panenky. Tak je to pravda, pomyslela si Elizabeth. Harryho otcem je Severus Snape! Elizabeth si nevědomky nervózně začala třít ruky. Chápala, proč Lily něco takového tajila. Ale už nechápala, proč to neřekla ani svým nejlepším kamarádkám.
"Ano, jsem tu kvůli svému synovi. Je nezvladatelný. Od té doby, co se dozvěděl, kdo je jeho otcem. Nevím, co ho štve víc, že je jeho otec mrtvý, nebo že nezdědil žádného jeho peníze. Vychovávala jsem ho, jak jsem nejlíp uměla, snad je to tedy ta první možnost. V Americe ho vyhodili ze všech tamních škol, proto jsme tady. A je to ještě horší. Promiň, nevím, proč ti to říkám." Elizabeth si v duchu nadávala, proč si tolik otvírala pusu. Severuse nikdy předtím problémy někoho cizího nezajímali. Severus zachytil něco z jejich pocitů a pro tentokrát se rozhodl být milý v rámci možností.
"Ne, já to chápu. Mám taky problémy. Pán zla chce zabít mého syna. Věděla jsi to?" zeptal se nejistě Severus.
"Nevěděla. Taky to nemůžu pochopit. Jak jen mohla…?" řekla potichu Elizabeth, smutně se pousmála.
" Vlastně! Neměla bych být pokrytecká, já jsem svým dětem udělala stejnou věc," došlo teprve teď Elizabeth a pocítila tak velký stud.
"Všechny ženy jsou stejné! Poučila ses, že neříkaní pravdy není zrovna šťastná volba. Měla jsi přijít dřív, měla jsi mu dát šanci, aby se s nimi setkal." Severus věděl, že nemá právo do toho právo zasahovat, ale svou poznámku si nedokázal neodpustit. Představa, že by James a Lily žili, a on se nikdy nedozvěděl pravdu, byla bolestná. Jeho syna by vychovával cizí člověk, James Potter - to mu trhalo srdce.
"Budeš se divit, ale svou chybu jsem už pochopila. A Lily určitě taky. Můžu vidět Harryho?" zeptala se Elizabeth.
"Jistě, Elizabeth. Je zraněný, ale nikomu jinému neříkej, že je naživu. Právě se vrátil od Pána zla." Elizabeth se otřásla, jenom představa, že by se někdy octila ve společnosti jeho, byla otřesná. Byla si jistá, že ona by se nikdy nedostala živá zpátky.
"Říkej mi Beth, nebo Elis, Elizabeth je moc dlouhé." Elizabeth se usmála na Severuse, chtěla ze sebe dostat myšlenky na Ty-víš-koho. Severus se usmál, protože ho právě napadlo, jak zalhat Voldemortovi, aby se Harry mohl vrátit mezi živé a Voldemort by ho za každou cenu nechtěl zabít. Severus dovedl Beth za Harrym, kde je nechal samotné a bez dalšího slova se vypařil. A cíl cesty jeho cesty? Slyšení u jeho pána.
"Pane," sklonil Se Severus před Temným pánem, jeho pánem. Pořád. Ale už to nebude dlouho trvat, dříve či později se ho zbaví. Ano, zbaví. Konečně budou žít šťastně. Snad.
"Proč jsi tady Severusi?" zeptal se ho Voldemort a přemýšlel, zda svého poskoka nemá zabít, projevil vůči němu tolik neposlušnosti!
"Chci prosit za odpuštění pro sebe a svého syna, ať už se dopustil čehokoliv."
"Prosit za odpuštění chápu, ale proč pro tvého syna? On je mrtvý," zašeptal udiveně Voldemort.
"Ne, můj pane! Je živý a zdravý! Ale vůbec si nepamatuje, co se mu stalo. Celý nepředcházející den. Jsem za to vděčný. Pomocí nitrozpytu jsem mu prohledal vzpomínky, nic jsem nenašel. Nechápu to. A proto jsem přišel, aby prosil o jeho milost." Voldemort vstal ze svého trůnu a přecházel sem tam před Severusem, a přemýšlel, zda má být pro tentokrát velkorysý. Severus byl chytrý, nerad si to Voldemort přiznával, ale všechno, co Severus ve svém žalu řekl, byla pravda. On, tak mocný, byl schopný převzít vládu bez tolika obětí. Ale v mučení, zabíjení viděl zábavu a zadostiučinění. Ale taky musel myslet na budoucnost…
"V případě Harry Pottera, ať už má teď příjmení jakékoliv, jsem až moc velkorysý. Ale buď, je mu prominuto. A ty jsi chytrý, schopný, a upřímný jako jediní ze všech mých přátel. Ať je vám odpuštěno!" přikázal Voldemort a stanul jeden metr před Severusem.
"Ale další jedno škobrtnutí, ať už uděláš ty nebo tvůj syn - bude znamenat smrt vás obou." Severus přikývl, neriskoval, a nepromluvil nahlas. Severus nemohl dopustit, aby Voldemort poznal, že jím vlastně opovrhuje, vůbec se ho nebojí. Severus se poklonil a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Elizabeth, zkráceně Beth, stála před pokojem Harryho. Než Beth zaklepala, tak se ještě jednou nadechla, a nakonec opravdu zaklepala na dveře. Když zaslechla udivený hlas, jak ji zve dovnitř, otevřela dveře a překvapením zůstala stát na prahu dveří. Ten svět je tak malý! A trochu šílený! V pokoji byli tři studenti Bradavic a ona znala matky všech tří. Ten osud je někdy tak ironický! Nebylo pochyb, všichni byli podobní tolik moc na své rodiče. Chlapci se podobali svému otci, Hermiona se naopak podobala své matce.
"Dobrý den, kdo jste?" zeptal se Harry, který už mohl mluvit bez obtíží a dokonce seděl na své posteli.
"Elizabeth Kushnerová, znala jsem vaši matku, tady matky. Všech vás tří," ujasnila jim to Beth. A trochu pobaveně sledovala jejich výrazy, nejvíc překvapeně se tvářila Hermiona.
"Vážně?" vykřikl všichni zároveň a Damien překvapením spadl z Harryho postele, na které seděl u Harryho nohou. Elizabeth přitakala na otázku.
"Lily, Harryho matka, Karen, Damienova matka a já jsme byli nejlepší přítelkyni. Já a Luce Hale, dnes Lucy Grangerová jsme také byli nejlepší přítelkyni, potkávali jsme se pouze přes prázdniny, protože Lucy nikdy nedostala dopis z Bradavic."
"Páni, tomu říkám ironie osudu," řekla Hermiona.
"Hej, to jsou moje slova!" Beth se na Hermionu usmála.
"To je tedy… překvapení," hlesl Harry.
"Už jsem vám napsal, daruji vám polovinu majetku. Námitky nepřijímám. Sirius by si to přál," odsekl jí Harry, když se Elizabeth nadechovala k námitce. Harry jí během vyučování napsal dopis, během oběda ho poslal po své sově. A teď tady stála. Aspoň to bude mít z krku.
"Chtěl jsem vám dát všechno, ale napadlo mě, že Sirius by si přál, abych si nechal aspoň polovinu. Navíc Alexandr bude zuřit, i když vám dám všechno, nebo i jenom polovinu. Pro něj nebude nic dostatečně dobré." Harry si těžce povzdechl si, už vyjádřil svůj názor, ale znovu a znovu si hrál s myšlenkou, že se opravdu vzdá veškeré dědictví ve prospěch rodiny Kushner. Dědictví po otci odevzdá Damienovi. A jemu pořád něco zůstane… Dědictví po jeho prvním otci - Jamesovi. Harry se chytil za hlavu, začínala ho bolet.
"Zatracené peníze! Vezměte si je všechny, všechny Siriusovi peníze. Kdybych si je nechal, ke štěstí mi nepomůžou. Vám ano! Prosím." Harry upíral prosící pohled na Elizabeth.
"Dobrá," řekla pomalu a nejistě Elizabeth.
"Opravdu jste znala moji maminku?" zeptal se nesměle Damien, oči upíral k Beth.
"Jistě, můžu vám vyprávět dobrodružství, které jsem zažila spolu s Lily a Karen v Bradavicích nebo," Karen se otočila k Hermioně, která se cítila nepatřičně, "dobrodružství, které jsem zažila spolu s Karen, Lily a Lucy, když jsme všechny přijeli na návštěvu do Potter Manor." Karen se ušklíbla. "Lily nenáviděla Jamese, ale jejich rodiče se stali přátelé. A jelikož mají Potterovi velké sídlo, téměř každé prázdniny rodiče Lily strávili u Potterových. Takže Potterovi vždy měli o prázdninách v domě spoustu dětí: Jamese, Siriuse, Remuse, Petera, Lily, Karen, mě a Lucy. Paní Potterová měla pouze Jamese, ale milovala tolik moc děti, že vždy každé dítě ráda přivítala ve svém domě." Elizabeth se musela udržet, aby se nerozesmála na obličejích Harryho a Hermiony, i Damiena. A navíc, když si vzpomněla, co se dělo o prázdninách na Potter Manor, už se neudržela a doopravdy se rozesmála. Takové šťastné vzpomínky! A ztratili se v zapomnění… Z jejích přátel zůstali naživu pouze Lucy.
"Neuvěřitelné," povzdechla si Hermiona.
"Neskutečné," vydechl Harry.
"Paráda!" vykřikl Damien. "Co se tam dělo?" dodal Damien.
"To ani nechtěj vědět. Vůbec se divím, že to sídlo ještě vůbec stojí," řekla vesele Elizabeth. Beth se právě nadechovala, že se začne vyprávět jednu z jejích vzpomínek, když se dveře bez klepání otevřeli a dovnitř vešel Severus. Všichni překvapením nadskočili.
"Ty neklepeš na dveře svého syna?" Elizabeth povytáhla obočí.
"Ne, pokud vím, že je jeho pokoj plný lidí. A měl by odpočítat, ale dělá úplně něco jiného," opáčil Severus a ušklíbl se na ni. Severus se postupně rozloučit a vyhnal z Harryho pokoje všechny, kdo tam neměli co dělat, když Harry potřeboval odpočinek.
"Já chci zůstat s Harrym," prosil úpěnlivě Damien svého otce. Damien bylo teprve jedenáct, už trochu otrkal a neustále se něčeho dožadoval. Severus to uvádělo do nepříjemných situací. A Severus nechtěl být na syna přísný nebo na něj křičet, tak několik bradavických studentů zjistilo, že obávaný profesor lektvarů měkne. Severus si povzdechl, podobnou konverzaci s Damienem dnes už vedle. A Severus si začal masírovat spánek, když si představil, že podobnou situací si projde znovu. Jedinou výhodu měl na své straně, že pro tentokrát mají své soukromí. Severuse prostě potkali slasti a strasti rodičovství.
"Damiene," Damienem se už začal nadechovat, ale Severus ho umlčel pouhým pohledem a pokračoval, "chodíš do školy, úkoly, povinnosti, večerka, prosím, běž na kolej. Ty jsi strávil se svým bratrem víc než polovinu dne. Zítra je taky den." Severus tam stál, stejně tam tak stál Damien a odmítal se hnout. Severus se uchýlil k něčemu těžkému, k vyjádřením svým citům.
"Mám tě rád, Damiene. Ale teď už opravdu běž! Zítra je taky den." Damien se konečně usmál, a bez dalších protestů opustil Harryho pokoj. Severus se otočil k Harrymu, když se dveře otevřely a zavřely, co značilo, že Damien už odešel.
"Navštívil jsem Voldemorta." Harry jen zavřel oči, ale pak je znovu otevřel, aby mohl zkontrolovat, zda jeho otec nemá nějaké viditelné zranění. Když žádné nenašel, úlevně vydechl.
"Řekl jsem mu, že jsi živý, a že si nepamatuješ celý předchozí den," odmlčel se Severus.
"Dobře. A dál?"
"Nevím, zda mu můžeme natolik věřit, ale… Řekl, že tě nechá žít. Kéž by byl tak sebejistý, aby si byl jistý tak moc sám sebou, aby tomu věřil po celou tu dobu, než vymyslíme nějaký plán," přál si Severus.
"Spát!" poručil Severus Harrymu, když si chtěl Harry ještě povídat. "Jak jsem řekl Damienovi, zítra je taky den. Navíc si potřebuješ odpočívat."

"Vstávej!" Harryho někdo nešetrně strčil do ramene, aby se probral. Poté co Harry otevřel oči, před sebou uviděl Alexandra a automaticky se od něj odtáhl, jak nejvíc mohl. Celou noc měl klidné spaní, ovšem ráno ho musel probudit násilnický Alex. Harry doufal, že mu Alex nedošel rozbít hubu. Jeho otec by ho sem přece jinak nepustil.
"Co tady děláš?" zavrčel na něj naštvaně Harry a soukal se z přikrývek.
"Nemáš vyučování?" dodal trpce Harry, mohl ještě spát, a teď nejspíš dostane nakládačku, i když se Alexandr netvářil bojovně.
"Tvůj otec mě pustil dovnitř. Řekl jsem mu, že nemám žádné vyučování, což není pravda, ale zřejmě mu to bylo jedno. A bylo mu to jedno i z jiného důvodu, protože jsem prosil, a to já nedělám, a taky jsem mu řekl, že se ti musím omluvit. Nejsem tak hloupý jako tvůj kamarád Ron." Alex se tvářil odtažitě, ale zřejmě se mu opravdu přišel omluvit. Harry se rozhodl, že mu to ulehčí. Alexandr se podobal Siriusovi víc než Annie, ani pro Harryho to nebylo dvakrát jednoduché.
"Můj otec si musel vzpomenout na Siriuse, tvého otce, ten taky nerad prosil nebo ospravedlňoval se."
"Jaký byl můj otec?" zeptal se Alexandr. Alex nikdy neviděl svého otce. Ani na fotce.
"Alexi, stačí se podívat do zrcadla. Obávám se, že jsme se stali obětí genů. Jsme mladší kopie svých otců. Očividně jsi zdědil i povahu svého otce, ale na rozdíl od něj si schopný si připustit své chyby. Zatímco Ron jen těžko odpouští, taky je tvrdohlavý. Proto tady nejsi, proč jsi přišel?"
"Mamka odešla, ale ještě předtím mi řekla, že jsi ochotný vzdát se veškerého majetku rodiny Blacků. Z čeho plyne, že jsem se diametrálně mýlil. Nejsi takový, jak jsem si původně myslel. Vlastní ani neví, co jsem si myslel. Kolovali o tobě pověsti, že jsi kopií Jamese Pottera, najednou vyjde najevo, že tvůj je Severus Snape. Byl jsem zmatený. Jsem zmatený."
"Já jsem zmatený… taky." Harry se usmál na Alexandra. I když dostal ránu pěstí do zubů od Alexe, nebyl na něj naštvaný. To by bylo, jako kdyby byl naštvaný na Siruse.
"Chci, aby sis nechal otcovo dědictví."
"To nepřichází v úvahu."
"Odkázal ho tobě."
"Ty jsi jeho syn."
"Ale slibuji ti, že kdybychom byli v opravdové nouzi, přijmu tvoji nouzi. Platí?"
"Platí. Ale Black Manor ti daruji, i kdybys ho nechtěl," trval na svém Harry, už i tak dost slevil ze svých požadavků.
"Platí," potvrdil jejich ujednání Alexandr.
"A k tomu ti přepíšu veškeré nemovitostí Blacků, aby o tom nevěděl." Harry se zasmál, Alexandr nesouhlasil a nepěkně se mračil.
"Vždy dostaneš, co chceš? Potter? Snape?" opáčil Alexandr naštvaně.
"Ale jistěže ne! Já jsem chudák, většinou nedostanu vůbec nic," řekl Harry Alexovi, "doufám, že si přijel do Británie, aby mi pomohl dostat Voldemorta. A zaujal svoje místo v Bradavicích, kam patříš?"
"V Americe mě vyhodili ze všech škol, takže jsem neměl kam jinam jít. Ale když to chceš brát takhle. Opravdu jsem mu přišel nakopat zadek. Pomstím otce. Zabíjet své vlastní bratrance se nedělá.
"Dobře. Připrav se. Jdeme do toho, kámo, jenom co se uzdravím."
"Neříkej mi kámo, nezní to dobře."

"Nekecej hlouposti, i když musím připustit, že na mě stále ještě působí lektvary."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.