Lidské bestie - 7. kapitola

17. ledna 2015 v 21:52 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Čas pro mě přestal existovat. Z toho důvodu nevím, v jaký čas nastala ona změna, kdy jsem se stala odlišná od ostatních lidí, i upírů.


A vůbec nevím, zda je to pro mne dobré nebo špatné. Ležela jsem na studené zemi své cely. Moje cela byla jenom prázdná místnost. Kobka jako za středověku. Vlastně, och, kobka zažila středověk a spoustu vězňů - upírů. Zpátky k tomu momentu. Ležela jsem na zemi, nevnímala svět. V nějaké nespecifické minutě jsem uslyšela zvláštní tlukot, kterým jsem už někdy slyšela. V minulosti.

Jednu dlouhou minutu mi trvalo, než jsem si vzpomněla. Upíří tak rychle zapomínají na všechno lidské! Snad proto aby si nemuseli vzpomínat na tolik bolestných věcí, které ztratili, a které se už nikdy nezískají zpátky. A pak se to stalo, vzpomněla jsem si!! Slyšela jsem vlastní tlukot srdce!!! Ty posrané nově vynalezené látky, které do mě píchali, změnili něco v mém těle, a moje srdce znovu bilo. A o několik dnů později, počítala jsem sekundy a minuty, jsem pocítila mimo žízni po krvi, i touhu po normální lidském jídlem. Můj žaludek kňučel a stahoval se hladem, to mi vážně chybělo!

V následujících dnech jsem se pokoušela nevnímat ani jedno centrum bolesti. Někdy se mi to podařilo, tehdy se moje mysl zaobírala Edwardem. Jindy byly dny, kdy jsem trpěla nesnesitelnou bolestí. Byla jsem se jistá jen jednou věcí. Nebudou mě tady držet celou věčnost. Jak to vím? Ach, protože nastal velký rozruch, když náhodný strážce procházel kolem mé cely a velice pomalu mu došlo, co vlastně doopravdy slyší. V hradě nastal velký rozruch. Každému došlo, že lidské léky zafungovaly. Pocítila jsem naději, že svoji celu opustím. Ale radost přešla v děs, co se mnou udělají?

O dva dny později jsem znovu spatřila světlo. Když jsem byla člověk, milovala jsem slunce. Nic se na tom nezměnilo, ale slunce už nemilovalo mě. Jeho paprsky mě nikdy více neohřály, pouze rozsvítili moje tělo jako vánoční stromeček nebo jako kůže pokrytá diamanty. V jeden z těch slunečných dnů, které člověk prožije většinou ve štěstí, mi řekli, že mě nechají žít, ale rozhodně mě nepustí mezi ostatní upíry. Nedají mi svobodu. Patřím pouze a pouze jim.

Myslím, že můj hlavní obdivovatel byl Aro. Na jeho výraz ve tváři nikdy nezapomenu. Díval se na mě jako na poklad. Ale nikdy ho nemohu odmítnout nebo mu v něčem odporovat, protože vím, že mi zachránil život. Ostatní dva bratři mě chtěli roztrhat. Aro byl definitivně proti. Jsem jedinečná, řekl. Mám ten nejlepší dar nad dary - štít. A jsem upír, všechna síla upírů mi zůstala, ale přesto mi bije srdce a můžu jíst lidské jídlo.

Další roky mi splývají v jeden. Každý den byl stejný jako ten předchozí. A přesto jsem zažila i dny, které si budu pamatovat do konce svého bytí. Můj začátek v gardě byl těžký. Odmítla jsem pít lidskou krev. Zvířecí krev mi Aro rezolutně zamítl. A tak jsem přešla znovu na lidskou stravu, která mi nikdy více nechutnala tak jako předtím, když jsem byla ještě člověk. Moje oči byli rovněž zvláštní. Na začátku byly a jsou stále červené, ale když pociťuji touhu, duhovky získají černou barvu, kdybych se živila pouze lidským jídlem, moje duhovky získají svoji původní barvu. Aro mě donutí jednou za čas vypít krev nějakého starého člověka, aby moje duhovky mě neustále červenou barvu.

Z části chápu jejich obavy, já se sebe bojím do dnešní doby. Ten důvod je, že neznám odpověď na otázku čeho všeho jsem schopná. Ale jsou věci, které neodpustit, ani chápat nejdou. Aro nic z toho nechápe, vůbec neví, že se dopouští něčeho špatného. Myslí si, že má na to právo. Nebo se mýlím a jeho důvod je jiný. Snad mě miluje.

Týden po mém propuštění jsem se cítila dobře za daných okolností. Byla jsem relativně zdravá, čistá, napitá lidskou krví, občerstvena lidským jídlem, měla jsem za sebou hodiny a hodiny výcviku v boji. Seděla jsem v křesle ve svém pokoji, kam si každý mohl chodit, jak chtěl. Nikdo tady neměl soukromí. A pak přišel on do mého pokoje. Aro.

Pamatuji si pouze své pocity z té noci, kdy Aro zůstal v mém pokoji přes noc poprvé. Ještě dnes mi to přijde neskutečné. Těžko se mi o tom mluví, a přesto po tom dnu přišli další a další společně strávené noci. Ara musela přitahovat skutečnost, že spí se ženou, které bije srdce, a přesto jí nedokáže ublížit. Navenek tvrdá žena z tvrdého mramoru, uvnitř křehká žena s tlukoucím srdcem. Vždy pouze jeden den v měsíci strávil se mnou, ale noc byla opravdu celá a dlouhá, nepromeškal ani minutu. Jen poprvé jsem se pokusila odporovat. Ale on mi připomenul, kde je moje místo.

Moje existence patří jemu. Kdyby mě nezachránil, jsem mrtvá. Nemohla jsem mu odporovat. Lidé někdy mluví o sebevraždě, ale většina těch slabochů tolik lpí na životě! Já jsem si svoji lidskou slabost vzala do svého upírství - tolik jsem toužila po životě, přestože jsem žila v otroctví a jednou za čas jsem musela obšťastnit svého pána.

Musím vám říct, že Aro nebyl ten špatný. Edwarda jsem pořád milovala, byla to moje první láska. Ale, ach… Po několika měsících jsem začala cítit k Arovi nějakou zvláštní náklonnost. Někdy byl měsíc teprve uprostřed, ale já už jsem vyhlížela jeho konec a toužila po Arovi. Aro to poznal, a pak jsem ho zřejmě nakazila, protože se tvářil stejně nedočkavě jako já. Začal chodit častěji. Po celou dobu jsem v sobě živila v sobě obě sobě lásky.

Sex nebylo to jediné, na co jsem se těšila. Pro Ara jsem chtěla být ta nejlepší. Trénovala jsem se v boji proti upírovi. Bylo to zvláštní pro všechny ve hradě. Arovi jsem vysvětlila svoje důvody, a myslím, že jsem neúmyslně posílila moc Volturiů. Upíři s darem se netrénovali v boji. Řekla jsem jim, když upíra s darem připraví o jeho dar jiný upír pomocí jiného daru, čeká ho jistá smrt, protože je slabý. A dodala jsem, že já tak skončit nechci. Všichni členové gardy museli absolvovat výcvik a pak docházet na pravidelné cvičení. Já jsem toužila být z nich ta nejlepší, abych byla výjimečná, a Aro byl na mě pyšný.

Geny společně s prostředím určují náš směr, jakým se jako lidé i upíři vydáme. Když jsem poznala obyvatele hradu, nedokázala jsem jimi opovrhovat jako předtím. Pravda, někteří mě nenáviděli, protože jsem spala s Arem, ale čas všechno změnil. I dar tomu pomohl, že se máme všichni navzájem rádi, a proto se také slepě vrhneme na pomoc každému v boji proti nepříteli, i kdybych tam nakonec všichni zemřeli. Zrada nepřipadá v úvahu.

Tak přešlo několik roků. Ale nikdy jsem neodešla z Volterry. Pouze jsem opustila hrad a poznala celou Volterru jako svoje vlastní boty. Aro se mi za tu dobu naučil věřit. Já jsem se stala věrnou členkou Volturiovi gardy. Klany, ani ostatní nomádi se o mě nedozvěděli, byla jsem jejich tajné eso skryté v rukávu. Edwardovu lásku jsem si držela v srdci jako tu poslední čistou věc, ale už jsem na něj nevzpomínala. Znáte to rčení: Sejde z očí, sejde z mysli? To se stalo i mně. Jenom jediná věc se změnila. Nabažila jsem Ara, přestala jsem být novorozená, už jsem neshledávala sex s ním vzrušující a pouze jsem ho přežívala.

Potom co jsem nebyla zahleděná do sebe, ani do Ara, všimla jsem si, že se Marcus po mě občas podívá. Jakmile jsem znovu dokázala racionálně přemýšlet, došlo mi, že se tak na mě díval od začátku. Ale ani po krátké nebo dlouhém čase se nic nezměnilo. Vlastně ano. Lásku k Edwardovi jsem odložila k ledu. Došlo mi, že Ara jsem nikdy nemilovala, jenom jsem jako novorozená toužila po sexu, jeho blízkosti, otcovské lásce… To bylo všechno. Ale jak šel čas, zamilovala jsem slepě do Marcuse, přestože jsem znala příběh o smrti jeho životní a jediné lásce. Marcus nezměnil svoje chování, nedal mi žádné znamení. Jenom já jsem přestala být sama sebou. Aspoň jsem to tak cítila. Připadalo mi, že z mého lidského života mi nic nezbylo. Tolik mě to děsilo. Tehdy jsem chápala Edwardova slova o jeho zvířeti v sobě. Proto v sobě neviděl člověka. Já jsem s ním pořád nesouhlasila. Moje světlo v životě bylo sloužit v gardě a pouhá přítomnost Marcuse. Víc jsem nepotřebovala. Och, ale pak se ukázala, že jsem na tom nebyla sama.


Aro mi jednoho pěkného dne řekl, že zemřela moje matka. Dokonce měl pro mě detaily. Moje matka zemřela při porodu, protože chtěla dát svému manželovi dítě, a protože i ona chtěla další dítě, aby zaplnilo moje prázdné místo. Dítě přežilo. Christian. Můj bratr Christian. Ten den jsem procitla. Našla jsem sebe. Znovu jsem jako na začátku nenáviděla Ara, utužila jsem svoji lásku k Marcusovi, toužila jsem poznat Christiana. Chrise, malého bratříčka! Chtěla jsem poděkovat Edwardovi, že mi dal možnost na další život. Nakonec jsem měla pořád i přátele v gardě. Zvlášť Jane, Aleca, Demetriho, Felixe. Ale poprvé za svůj život ve Volteře jsem pocítila touhu z ní odejít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.