Lidské bestie - 6. kapitola

17. ledna 2015 v 21:51 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Když jsem prozradila svůj životní příběh, nic dalšího po mě nechtěli. Nikdo mi nedával další příkazy.


Zůstala jsem připoutaná na svém lůžku ale pro tentokrát v sedě. Do mého pokoje chodili různí lidé. Lidé, kteří mi píchali ty strašné injekce. Lidé, kteří mi přinášeli krev. Lidé, kteří mě chodili týrat, aby zjistili pevnost mé kůže. Lidé, kteří mě měli uzdravit pro ty tyrany. Byli jich desítky.

Moje mysl byla na pomezí reality a snů. Ani jsem si neuvědomovala svoje okolí. Nejvíc jsem nenáviděla Jacka Soyera a Kevina Markse. Vždy, když mě přišel navštívit Kevin, jako zázrakem jsem se probrala z bezvědomí, abych s ním mohla mluvit. Ale já s ním nechtěla mluvit, on si chtěl mluvit se mnou. Byl mnou svým zvláštním způsobem posedlý. Nesnažila jsem se dopídit proč. Později mi pomalu docvaklo, že moje probouzení během jeho návštěv má na svědomí on. Vyprávěl mi spoustu věcí, ale já mlčela.

Tak to chodilo. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Připadalo to mi jako měsíce a roky. Jednoho dne se vše změnilo. Stalo se to během Kevinovi návštěvy. Kevin dlouze vyprávěl, pak mlčel, a zdánlivě smutně se na mě díval. Chtěl, abych mu na oplatku vyprávěla něco já. Od toho podrazu jsem ale nepromluvila ani slovo. Kevin se postavil a srdečně se se mnou loučil, když jsme oba zaslechly vzdálené známky boje. Oba jsme nehybně strnuli a poslouchali zvuky z chodby.

Kevin mohl svým zrakem vidět pouze rozmazané šmouhy, ale já jsem viděla upíra, který rozrazil dveře a jedním trhnutím zlomil Kevinovi vaz. Kevin spadl na bělostnou podlahu. Upír se zaměřil na mně. Upír byl svalnatý a vysoký muž. Nechala jsem se od něj vysvobodit. Upír mi rychle položil dlaně na hlavu, než mě stihl stejný osud jako Kevina, praštila jsem upíra svým loktem a vyprostila jsem se z jeho sevření.
"Jsem upírka, jsem jedna z vás!" vykřikla jsem zděšeně a bojovně jsem přikrčila, přestože jsem neměla ale vůbec bojovat. Moje chyba.
"Jsem upírka," zopakovala jsem vyděšeně, když do pokoje vtrhla malá blonďatá upírka. Matně jsem uvažovala, že bych k nim mohla zkusit přiřadit jména. Bylo jasné, že jsou Volturiovi. Ale ve své hlavě jsem se zaobírala pouze plánem jak přežít a neumřít. Nejspíš si dva upíři vyměnili nějaké myšlenky pouze pohledem z očí do očí, protože svalnatý upír mě vzal nevybíravě za ruky bez slovní domluvy se svou společnicí a vyvlekl mě z pokoje. Nestála jsem jim ani za jedno slovo.

Jedna desítka upírů vtrhla do komplexu a všechny lidi zavraždili. Jak to vím? Všude, kudy jsme prošli, byli ostatky lidí bez jediné kapičky krve. Ten stejný upír, který mě osvobodil, mě celým komplexem provedl a s celou svou skupinou se vydal ven z komplexu. Než mě strčili do černého auta s černými skly, zaznamenala jsem, že celý komplex začal hořet a všechna těla v něm rovněž. Když jsem se vzpamatovala, zahrnula jsem je spousty otázek, ale nikdo mi neodpověděl na žádnou z nich.

Nikomu jsem nestála za jediný pohled, natož slovo. Já jsem si začala pomalu zoufat, že jsem dostala z jednoho vězení do druhého. Nebyla jsem daleko od pravdy. Cestovali jsme dlouho, nakonec mě předhodili vládcům upírů. Dva svalnatci mě donutili klečet na kolenou.
"Aro, Marcusi, Caiusi," každému jsem se podívala do očí bez jakéhokoliv strachu, už mě potkal osud horší než smrt, už jsem neměla čeho bát, "co si přejete?"
"Děvče, proč si myslíš, že si přejeme něco, co ty můžeš splnit? Smrt ti nic neříká?" Aro vstal ze svého trůnu a přišel ke mně na jeden metr. Zaujala jsem ho, zaujatě mě pozoroval.
"Jmenuji se Bella Swanová, štít. Psychický štít. Fyzický štít. Omlouvám se, ale v mém životě se objevilo velice málo lidí, kteří po mně něco nechtěli. Co si budete přát vy? Kdyby si někdo přál mou smrt, už bych byla dávno mrtvá." Moje slova ohromila každého upíra v sále, ale nikdo to nechtěl dát najevo. Předstírali nezájem.
"Mluvíš pravdu?" zeptal se změněný Aro a přistoupil úplně až ke mně, "podej mu ruku!" Já jsem natáhla svoji chvějící ruku k němu. Cítila jsem se jako v horeřce, prvních několik sekund jsem si užívala Arův chladný dotyk, ale pak jsem ochladla a chtěla jsem dostat jeho dlaň z mé ruky. První jsem zvedla svůj štít, a pak… štít spadl a zavalila jsem Ara všemi špatnými vzpomínkami, které jsem ve svém mozku měla.
"Pokud budeš mluvit pravdu, necháme tě naživu. Souhlasíš?" Zvažovala jsem jeho nabídku, rozhodla jsem mluvit pravdu jenom v případě, že to neohrozí moje přátele, rodinu. Přikývla jsem, pak jsem hlasitě pronesla slovo ano.
"Je tvoje jméno pravdivé?"
"Ano."
"Jsi novorozená. Patříš k nějakému klanu." Chtěla jsem zalhat, ale ani jako upírka nejsem dobrá lhářka. Existovala malá šance, že někdy znovu uvidím Edwarda. Aro neměl důvod, proč by měl vyvraždit Culleny. Řekla jsem pravdu.
"Cullenova smečka. Edwardova družka. Když jsem umírala, proměnili mě v upírku." Prozradila jsem jim toho mnohem víc, než jsem chtěla, ale chtěla jsem, aby měli mozek plný informací a nesoustředili se tolik na Cullenovi.
"To k nim sedí. Samaritáni." Aro mě pohladil po tváři, já jsem automaticky ucukla.
"Máš vůbec nějaké ponětí, co ti dělali v tom ústavu?" zeptal se posměšně Marcus. Jenom jsem tipovala, oni se nepředstavili.
"Ne. Injekcemi mi pichali do žil neznámý lék. Jsem stejná jako na začátku, jsem upírka, ale…"zaváhala jsem a odvrátila hlavu.
"Ano?" zeptal se dotíravý Aro s hrozbou v hlase.
"Jsem silná, dokážu běžet rychle jako upír, mám výborný čich, sluch, zrak, ale opustila žízeň po krvi. Lidské jídlo mi voní," přiznala jsem tiše. V síni nastal rozruch.
"Zatím zůstaneš naživu, odveďte ji do cely," přikázal Aro. Já jsem nahrbila, ale nechala jsem odvést. Ach, zřejmě potřebují čas na přemýšlení. Pokrytci! To mě nemohou zabít rovnou? Nenávistně jsem se dívala na nejmocnějšího muže Volterry.


Dva gardisté mě vyvlekli z jejich trůnního sálu a táhli mě chodbami jako kus pytle. Když jsme byli dostatečně v podzemí, chodili mě do černočerné kobky, kde nebyl ani paprsek světla. Sedla jsem si do kouta. Nebyl tady žádný nábytek. Poprvé jsem se modlila za svoji vlastní smrt. Chtěla jsem umřít. Dřív jsem si udržela aspoň špetku naděje. Ale už jsem byla unavená a chtěla jsem jedině smrt. Aro mě nikdy nepustí. Ne potom, co jsem mu řekla. To vím jistě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.