Lidské bestie - 5. kapitola

17. ledna 2015 v 21:50 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Ráno. Neměla jsem zde okno, ale cítila jsem na svém těle, že je druhý den ráno. Celou noc jsem probděla a svíjela se bolestí.


Rány se nechtěly zacelit, za pár hodin aspoň přestala téct krev. Neměla jsem co dělat, v duchu jsem počítala sekundy, které jsem zde byla nucena strávit. Přes noc s bolestí jsem měla o čem přemýšlet, a rozhodla jsem se spolupracovat. Aspoň na oko.

"Dobrý den, jmenuji se doktor Right." Dveře se otevřely, dovnitř mého pokoje vstoupil další doktor, přesný opak Kevina. Starý a ošklivý, střední výšky, brýle s tlustými skly.
"Dobrý den," pozdravila jsem ho. Musím být milá a hodná. Naučila jsem, že pokud jste hubatí a neposloucháte, většinou si odnesete hodně bolestný trest. Ale taky to neznámá, že bych všechno vzdávala.
"Přišel jsem, abyste viděla, že doktor Marks nepracuje sám, a neměla jste nutkání nám utéct. I když je to ve skutečnosti téměř nemožné. Jste ve velkém komplexu pod zemí, kde probíhá veškerý tajný výzkum na území Spojených států amerických s povolením vlády. Takže všechno tady je legální. Komplex má rozlohu 60 000 metrů čtverečních a několik stovek zaměstnanců. Doktoři. Chemici. Fyziologové. Biotechnici. Ochranka." Já jsem byla na lůžku připoutaná a neschopná vůbec žádného pohybu. Doktor se mě vůbec nebál. Klidně si přitáhl židli k mé posteli a seděl vedle mě pouze na vzdálenost jednoho metru. V duchu jsem zaúpěla, co mi to píchli? Každou další minutu strávenou tady klesala šance na moji záchranu. Rozhodnutí spolupracovat se mi zdálo každou sekundu jako lepší a lepší nápad.
"Co bude dál?" zakňourala jsem. O sekundu později jsem se za to zastyděla, ale neovládala jsem svoje hlasivky. Jak jedna injekce mohla zničit silného a novorozeného upíra? Jsou to lidské bestie, které denně nosí masku přívětivosti a zřejmě mají svoje rodiny, které milují… Proč já konečně nemůžu mít právo na štěstí? Na tvářích jsem ucítila něco mokrého a slaného. Když jsem tam sáhla rukou, našla jsem slzy. Oči jsem vytřeštila šokem.
"Příhodná otázka. Nejsme takové bestie, jak si myslíte. Původně projekt vznikl s cílem vrátit upíry do běžného života. Uzdravit jich. Pak nám došlo, že někteří jsou tak stáří, a jejich milování nežijí již mezi námi, a že by raději volili smrt. A tak se projekt rozšířil o výzkum, jak zabít upíra aniž by člověk při tom přišel o život. My jsme měli jenom Vás, proto jsme chytili ještě jednoho upíra. Dáme Vám na výběr. Kdo první z Vás začne spolupracovat, toho uzdravíme. Stanete se znovu člověkem. Nebo to aspoň vyzkoušíme. A druhý upír? Umře. Pro vědu." Ten chlap byl starý, dost starý. Mohlo být mu kolem 50 až 60 let, ale jeho řeč byla plamená, skrýval v sobě tolik energie, jeho slova nepostrádala důraz. Věděla jsem, že neblafuje. Pořád jsem se dívala na slzu, kterou jsem držela mezi prsty. Na prstě jsem držela hmatatelný důkaz.
"Co chcete slyšet?" zeptala jsem potichu. Muž radostně přikývl a vyskočil ze židle.
"Kevin Marks bude mít radost, že jste se konečně správně rozhodla. Druhý subjekt nechce vůbec spolupracovat. A má za sebou víc přesvědčovacích metod než vy. Pan Marks Vám řekne víc informací. Já teď musím jít." Lehce přešel ke dveřím a zmizel v okamžiku.

Neúnavně jsem čekala na doktora Markse, který nepřicházel. Trvalo mu to přesně 10 minut 30 sekund, než mě přišel navštívit. Jeho příchod jsem čekala s napětím a nedokázala nepočítat čas, kdy mě čeká moje osobní poprava. Obrazně řečeno.
"Ahoj, Bello," Marks vešel do pokoje a v ruce držel další injekci, "chcete se konečně posadit? Ano? Ale nejdříve Vám vpravím do těla další injekci. Na našich lécích je úžasné, že už po druhé dávce nebudete mít chuť lidem vysávat krev, protože budete až nehorázně unavená, a jenom zvednutí ruky Vám způsobí bolest." Kevin mi vzal paži do dlaní a přesně do hlavní tepny mi vstříkl obsah injekce. Jehle jsem se nikdy nebála, ale teď jsem sebou trhla protože vpád té agresivní látky, které říkají lék, mi způsobil velkou bolest hned po několika sekundách.
"Proč to tolik bolí?" zeptala jsem se doktora, který mi konečně mohl sundat všechny pouta. Měl pravdu, nemohla jsem se ani hýbat.
"Prakticky jste mrtvá. A budete znovu žít. Nějakou daň přece jen musíte zaplatit. Bolí to?" Marks byl očividně posedlí svoji prací. Nikdy předtím jsem takový zaujatý tón neslyšela. Dychtivost, až posedlost.
"Co bude následovat?" Jeho otázku jsem nechala nezodpovězenou. Dobře viděl, jak mě bolest ničí zevnitř.
"Teď mi povyprávíte svůj životní příběh, a co všechno víte o upírech. Nesnažte se lhát, polovinu věcí víme. Prosím." Kevin mě zvedl a nyní jsem seděla naproti němu, přesto jsem od něj odvrátila svůj pohled a dívala do holé zdi, tehdy jsem začala vyprávět svůj příběh.

"Narodila jsem v roce 1987, rodiče Renée a Charlie Swanovi. Když mi bylo šest měsíců, rodiče se rozvedli. Dětství a dospívání jsem prožila v Kalifornii a Phoenixu. Když se moje matka znovu vdala, přestěhovala jsem k Charliemu.

Strávila jsem u něj pouze jeden den. Druhý den jsem šla do školy. Když jsem šla ke svému autu po vyučování, abych odjela domů za Charliem. On mě zastavil, Jack Soyer. Já jsem poslouchala rodiče, nemluvila jsem s cizími lidmi, většinou. Ale on nebyl cizí, Soyer byl policajt jako můj táta. Charlie byl dokonce jeho nadřízený.

Samozřejmě jsem k němu šla, abych odpověděla na jeho pozdrav. Na parkovišti jsem byla poslední. V mžiku byl u mě. Prostě mi dal na ústa látku namočenou v chlorofylu, omdlela jsem, a on strčil mě do jeho policejního auta. Byla jsem unesena v policejním autě! Probudila jsem v lesní chatě, která byla stará, ale všechno v ní bylo opravené a nedalo se utéct.

Poprvé si se mnou jenom hrál, osahával mě a snažil se mě šokovat drsnými řečičkami. A pak se s ničím nepáral, znásilňoval mě pravidelně, někdy dokonce víckrát za den. Nejhorší na tom bylo, že vždy chtěl něco jiného a nemohla jsem na něj připravit. Někdy to rád drsné, a někdy byl zase romantik. Ale nemylte se, vždycky jsem na konci byla samá modřina, někdy jsem na sobě našla i krev. Často mě totiž stražil ostrým nožem. Nevím, odkud jsem krvácela, protože z té doby, kdy byl ve mně, mám všechno pomíchané.

Zkoušel se mnou různé zvrhlé sexuální praktiky z internetu. A celou tu dobu mi vyprávěl o svém životě, vím o něm téměř všechno. Vyrůstal v normální ateistické rodině, měl manželku, dokonce dítě. Když jsem byla se silami na konci, a pomalu jsem umírala, opatřil si jinou dívku.

Jack měl služební cestu do vedlejšího státu. Ano, Nancy unesl z Oregonu. A já jsem umírala po celou tu dobu v osamoceném a prázdném pokoji, sama. Nancy zamkl hned do vedlejšího pokoje. Slyšela jsem přesně ty stejné zvuky, které jsem vydávala já, když mi Jack Soyer dělal přesně to samé. Křičela zároveň s ní. Nancy si toho vůbec nevšimla.

Charlie mě našel v poslední čas. Vtrhl do chaty, zabil Jacka Soyera právě v tom momentě, kdy znásilňoval Nancy. Charlie prošel všechny místnosti, ale mě našel až v té poslední. Nějak se do toho přimíchala rodina upírů, kteří mě proměnili v upírku. Z tohoto období si nic nepamatuji, celou tu dobu jsem byla v bezvědomí, spaloval mě oheň, ničil mé zdravé buňky.

A pak jsem se probudila jako novorozený upír. Upíři jsou rychlí, silní, nespí, nejí, pijí krev. A smrt pro nás znamená pouze roztrhání a spálením ohněm. Odcestovali jsme k rodině na Aljašku. Tam jsem byla znovu unesena… vámi!" Nemělo to být, ale cítila jsem se podivně uvolněná. Konečně jsem někomu řekla, co se stalo mezi mnou a Jackem Soyerem, a vůbec mi nevadilo, že to byl zrovna Kevin Marks.
"Ach, Bello, konečně si můžeme tykat, když se tolik známe." Kevin vzal svou teplou dlaň a stiskl tu moji, jeho tvář zdobil zářivý úsměv, který úplně kontrastoval s jeho dalšími a příšernými slovy: "Lék Vás postupně změní, snad zpátky na dýchajícího člověka, ale pokusy na Vás nepřestaneme dělat, jste pro nás příliš cenná. Nemůžeme unášet upíry tak často. Myslím, že to chápete." S tím odešel. Po těch slovech jsem začala křičet a rukama si vjela do vlasů. Dala jsem jim všechno, a oni přesto nepřestanou? Bestie, jsou horší než upíři. Po druhé v životě jsem si přála, abych byla mrtvá, než aby se mně dotýkal nějaký člověk. Lidské bestie.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.