Lidské bestie - 4. kapitola

17. ledna 2015 v 21:50 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Když jsem se probudila, hned mi myslí problesklo moje jméno. To je pro upíra přízračné - bystrá smysl.


Ale neobvyklé bylo, že jsem měla nesnesitelnou bolest hlavy, bolavé celé těle a nevěděla jsem, kde se vůbec nacházím. A to hlavní, jak jsem se mohla probudit, když upír nespí? Nacházela jsem se v místnosti z kovu, tak mi to aspoň připadalo na první pohled. Po delším prozkoumání jsem si tím vůbec nebyla tak jistá, vypadalo zvláštně. Ležela jsem v normální posteli připoutaná k železné konstrukci od postele.

Když jsem si poprvé uvědomila pout na zápěstích, kotnících, kolem pásu, zazmítala jsem sebou. Ale kov byl opravdu zvláštní, nepovolil! Musela jsem vynaložit velké úsilí, abych se uklidnila, a dál očima zkoumala pokoj. Moc jsem toho neviděla. Postel. Noční stolek. Stůl. Dvě židle. Žádné okno. A jedny dveře černé barvy. Všechno bylo ze železa. Pokoj byl šedý. Všude samá světle šedá barva. Šílela jsem z ní, připomínala mi bílou barvu v nemocnici. Pouze povlečení a polštář měli bílou barvu.

Žádné vodítko k tomu, kde jsem, jsem nenašla. Zbývalo jenom čekat. Břicho se mi sevřelo křečí. Tady se dělo něco špatného, něco velice špatného. Hlavou mi prošla myšlenka, která byla bláznivá, ale zřejmě pravdivá: někomu se podařilo unést upíra. Už se to dělo zase. Znovu mě někdo unesl. Zavřela jsem oči, tělo se mi roztřáslo. Otřásala jsem se pod mohutnými vzlyky. Chtěla jsem se ovládnout a přestat vzlykat, ale útočily na mě vzpomínky na Jacka Soyera. Nechtěla jsem, aby mě moji vězni takto viděli. Oni mě nemohou vidět slabou!

Z filmů jsem předpokládala, že v mém pokoji bude nejspíš jedna nebo dvě kamery. A někde v kukani mě nějaký zvrhlý parchant pozoruje a čeká na svůj moment, aby mě znovu mohli trápit. Tomu jsem chtěla zabránit, ale vím, že se to znovu stane. Až o několik hodin později jsem se dokázala uklidnit. Ležela jsem nehybně, dívala se do stropu, oči zavřené, vůbec jsem nedýchala. Někdo by si myslel, že jsem mrtvá. Já jsem si však přehrávala všechny vzpomínky na Edwarda, které jsem měla. Bylo jich tolik málo, proto jsem si je přehrávala pořád dokola. Nejspíš se dokážu zachránit pouze myšlenkou na Edwarda, aby se tady nezbláznila, anebo kdo ví - třeba budu dřív mrtvá, než se zblázním. Nepočítala jsem minuty, ale tipovala jsem si, že jsem nehýbala několik hodin. Když v tom klika u dveří cvakla a do dveří vstoupil nějaký chlap.

Byl pěkný, dokonce víc než pěkný. Vysoký, špinavý blonďák, na sobě měl nějakou pracovní uniformu, pod oblečením se mu napínaly svaly. Vzhled mě nezajímal. Jack Soyer byl taky pěkný a co mi udělal?! Otočila jsem svůj pohled do stropu. Budu k němu lhostejná. Nezajímá mě. Nebudu s ním hrát žádnou hru. Nepotřebovala jsem dýchat, přesto jsem se nedokázala uhlídat, hrudník se mi zdvíhal a klesal v neuvěřitelné rychlosti.

"Dobrý den, jmenuji se Kevin Marks. Budu s Vámi pracovat." Muž jménem Kevin vstoupil do pokoje. Vzal si jednu z židlí, kterou si přišoupl k mé posteli a posadil se vedle mě. Byl to člověk. Srdce mu klidně tlouklo. Věděl, kdo jsem a vůbec se mě nebál. Bylo to tak zřejmé. A já jsem věděla, že můj strach je opodstatněný. Zatínala jsem prsty do dlaní, abych se znovu nezačala třást.
"Budu s Vámi pracovat." mrtvým hlasem jsem papouškovala jeho řeč, a pak jsem ho jedovatě opravila, "Budete pracovat na mě!"
Pan Marks se pouze usmál, řekl: "Posloužíte vědě! Díky Vám zachráníme tisíce lidí, kteří ročně zemřou kvůli těm zrůdám. Upíři. Neměli by existovat." Jeho hlas byl zastřený. Nejspíš měl s upíry nějaké nevyřízené účty. Hůř tím pro mě.
"Kdo je sponzorem programu? Jak se jmenuje zakladatel?" Stát nebo nějaká bohatá firma musela vynaložit spoustu financí. Místnost byla holá, a i přesto vypadala luxusně a k mé smůle i nerozbitně. Jak se odsud dostanu? Pokud budu vůbec po jejich péči schopná chodit nebo jen normálně uvažovat?
"Tak dobře. Já vám řeknu, o co tady kráčí, zatímco vy mi na oplátku řeknete všechno o sobě. Platí?" Ten nechutný chlap vůbec nečekal na můj souhlas, připadal mu samozřejmý a s tím začal vyprávět ten jeho nechutný příběh. Začátek jeho příběhu byl nešťastný, přímo tragický, ale pak se naopak obrátil a začínala jsem ho nenávidět, i když jsem ho vůbec neznala.
"Jsem doktor medicíny. Na začátku své praxe jsem pracoval v nemocnici jako praktikant. Měl jsem snoubenku. Jmenovala se Nancy. Den před svatbou zmizela. Den před stavbou! Když našli její tělo, vůbec se nedalo poznat, jakým způsobem ji zavraždili. Nikomu to nedávalo smysl, ale bylo jim to jedno! Všem. O vrahovi nemluvě, nemohli najít nikoho podezřelého. Ale mě to jedno nebylo. Pátral jsem, pátral jsem a pátral jsem, až jsem jednoho dne našel zmínku o upírech. Čím víc mě to táhlo k upírům, tím jsem narážel na ty správné lidi. Vytvořili jsme skupinu lidí, kteří pracovali na likvidaci upírů. Naše první myšlenka byla, že nemáme žádné účinné zbraně, které upíry dokážou zlikvidovat. Takže jsme založili společnost, ale nikdo neví, jaký druh výzkumu provádíme. A protože je naše společnost tajemná, sponzoři se jenom hrnou, aby nám dávali peníze a dozvěděli se, jaký je náš cíl. Lidé jsou zvědaví a hloupí. To se musí využít. A odpověď na vaši otázku je tady: já jsem založil společnost spolu s několika dalšími lidmi."
"A podařilo se Vám vynalézt nějakou zbraň?" V tu chvíli jsem se nenáviděla, přestože jsem byla upír, hlas se mi třásl před tím hloupým člověkem.
"Jistěže! V našem týmu jsou ti nejlepší doktoři a chemici. Na Zemi není žádný kov, kterým by upírům dokázal ublížit. Takže jsme využili meteorit spadlý z vesmíru, abychom získali nějaký cizí kov, a smíchali jsme ho s nějakým pozemským kovem a vznikl tento nový druh železa, které nezlomí ani upír. Už jsi zkoušela svoje pouta?" zasmál se, když viděl můj zoufalý obličej, který naznačoval že ano, "A tímto to všechno nekončí! Vynalezli jsme další látky, které vám dokážeme vpravit do těla, a rozhodně nebudou neškodné, budeme se moct dostat pod vaši pevnou kůži, pořezat vás obyčejným nožem, pouze s použitím lidské síly. Když smícháme látku a suroviny pro výrobu zbraně, pak vás dokážeme zabít pouze dobře cílenou zbraní. A proto jste tady vy, abychom vše na vás vyzkoušeli." Zasmál se takovým divným způsobem, bylo mi hned od začátku jasné, že nemůže být docela psychicky zdravý. Zřejmě ho ztráta jeho snoubenky hluboce zranila, a když zjistil pravdu o upírech, nejspíš se pomátl dočista. Ale já musím být spravedlivá, ani já na tom nejsem v pořádku. Mysl mám zaplavenou vzpomínkami na dvě měsíce strávené ve společnosti Jacka Soyera.
"Ale o tobě nic nevíme. Chceme, abys nám řekla celý tvůj příběh a tvé jméno, samozřejmě! Souhlasíš?" Kevin se předklonil, aby mi viděl do očí. Viděla jsem mu na očích, že si přál, abych řekla ne.
"NIKDY!" vyštěkla jsem. Byla jsem na vážkách říct ano, ale věděla jsem, že jenom blafuje. Jack mi taky sliboval, že když budu hodná, nechá mě jít. A? Teď jsem mrtvá. Jak jsem řekla, nezáleželo na tom. Kevinovi jsem udělala velkou radost. Uslyšela jsem jemné cvaknutí. Něco se otevřelo, možná nějaký přenosný kufřík. Kevin na chvíli zmizel z mého vzorného pole, ale pak se znovu objevil. Nejdřív mi vysvlékl prádlo, zůstalo mi jenom spodní prádlo. Nejprve demonstroval na mně, jak mají upíři tvrdou kůži (normálním nožem se mě pokusil pořezat), tehdy jsem se začala třást a přestala se ovládat.
"Píchnutí bolet nebude, ale to ostatní ano," řekl mi, vzal jehlu z nově vyvinutého kovu, aby mohla projít mou kůží. Nebolelo to. Pak jsem mu znovu řekla, že nic neřeknu po jeho opětovném dotazu. Tehdy jsem poprvé a naposledy u něj škemrala, aby mě pustil domů. I u Jacka jsem to zkusila. Ale znovu to bylo zbytečné, a látka začínala působit. Cítila jsem se malátně, síla se začala ztrácet. Kevin se chopil skalpele a začal do mě řezat. Po celém těle mi otevřel snad desítky zářezů. Některé byly mělké, jiné hluboké. Zářezy pálili a řinula se z nich krev, zmocňovala se mě nevýslovná bolest. Kevin se na mě vykuleně a nadšeně díval. Dokonce si vzal jednu nebo dvě ampulky mé krve. Jeho návštěva byla u konce. Odešel a nechal mě tam nemohoucí ležet.


Kdybych nebyla nadopovaná tou látkou, kterou zde vyvinuly, rány by se zacelili sami od sebe. A tak, i když Kevin odešel, rány se neléčili, a pořád z ran vytékala další a další krev. Bolest neustupovala, jenom se zvětšovala a prostupovala celým mým tělem. Zřejmě to všechno zhoršovala ta blbá tekutina, kterou on mi vpichl do žil. A těch ran muselo být víc, než jsem si myslela, protože mi hořelo bolestí celé tělo. Teď už jsem se nedokázala soustředit ani na vzpomínky na Edwarda. Ptala jsem pořád dokola pouze na jednou a tu samou otázku: proč já?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Coneja^^ | Web | 17. ledna 2015 v 21:53 | Reagovat

Super, přečtu si i předešlé kapitoly :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.