Lidské bestie - 2. kapitola

17. ledna 2015 v 21:48 | Stolid |  Stmívání: Lidské bestie
Celá rodina byla rozsazená po obývacím pokoji. Někteří stáli nebo seděli na sedačce, středem pozornosti jsme byli já a Edward.


Edward mi něco slíbil, ale někomu z rodiny se to nelíbilo a protestoval proti Edwardovu slibu. Rosalie. Kdo by to čekal? Já. Cítila jsem od ní negativní emoce po celou dobu od té doby, co mě spatřila. Co proti mně má?
"Co proti mně máš?" zeptala jsem se Rosalii na otázku, která mě trápila. Když jsem byla člověk, každý mě měl rád, protože jsem nikomu neubližovala a nikomu jsem se nepletla do cesty. A protože jsem Rosalii neznala, a měla jsem se stát součástí rodiny, musela jsem vědět, proč mě nemá ráda.
"Kvůli tobě prozradíme tvému otci, kdo jsme doopravdy?!" zavrčela ke mně podrážděně Rosalie. Dřív bych jí uvěřila, ale dnes ne, něco skrývala, a proto jsem zůstala klidná. Ostatní upíry to uklidnilo, čekali jinou reakci.
"Bylo to Vaše rozhodnutí. Já jsem byla na prahu smrti, v komatu. Za Charlieho zaplatíte kauci, aby se dostal ven a mohl se setkat se mnou. Charlie je chytrý, nemusíte mu říkat vůbec nic. On to pochopí. Takže ti zopakuji otázku, kde je zakopaný pes? Vadí ti, že jsem prožila to stejné jako ty? Že nebudeš jediná chudinka v rodině? Nebo ti vadí, že se mi líbí Edward a Edwardovi se líbím zase já? Smiř se s tím! Já chci být součástí vaší - naší- rodiny. Milovala jsem svoji rodiče. Myslela jsem si, že mi budou chybět, ale kolem vás všech je nějaké pouto, které vás drží pohromadě, udržuje lásku mezi vámi. Láska je všude kolem vás. Chci cítit to stejné. Nenič to. Prosím." Byla jsem sama sebou překvapená, že jsem dokázala vydat ze sebe tolik slov. Na začátku jsem byla klidná. Když jsem byla uprostřed proslovu, téměř jsem na ni křičela, připravená ji roztrhat hrdlo, ale pak mě zastavila ruka na mých zádech. Cítila jsem, jak mě ruka hřeje na onom místě. Uklidnila jsem se. Byla jsem na konci proslovu, a už jsem byla úplně klidná. Díky Edwardovi, to on mi podal pomocnou ruku.
"Bello, vzpomněla sis na všechny vzpomínky? Co ti ten chlap udělal?" zeptal se mě Edward na věc, která ho trápila. Edward doslova zuřil. Nejspíš, kdyby ten chlap ještě žil, Edward by zabil toho chlapa sám, kdyby to neudělal jako první můj Charlie.
"Lituji toho, co ti udělal. Nenávidím ho za to. Chtěl bych mít moc, abych tomu dokázal zabránit." Edward mě vzal do náruče. A kdybych jenom na chvilku zapochybovala o jeho citech ke mně, Edward mi zašeptal do uší: "Říct, že se mi líbíš, je slabé slovo."
"Omlouvám se. Máš pravdu… ve všem. Charlie. Edward. Náš stejný osud. K tomu musíš připočítat, že nejsem středem pozornosti, musíme se stěhovat. Přijmeš moji omluvu?" Odtáhla jsem se z Edwardova náručí. Bylo mi tam dobře, ale do mysli se mi vkradly nepěkné vzpomínky, které mě budou strašit ještě hodně dlouho. Na nechutné cizí doteky, ke kterým jsem nedala svolení. Podívala jsem se na Rosalii, abych mohla přijmout její omluvu. Prošlo jí to hladce, ale moje touha zapadnout mezi člena rodiny byla větší. A další slova patřily Edwardovi.
"Jednou ti budu vyprávět, co mi opakovaně dělal, ale dnes mě to ještě příliš moc bolí," usmála jsem se na Edwarda smutně. Všichni si úlevně odechly, žádná očekávaná bitka mezi mnou a Rosalií se nekonala. Všichni odcházeli za svojí prací a někteří se mě letmo dotkli, aby mi předali trochu svojí síly.

Konečně se můžu setkat s Charliem. Po hádce s Rosalií jsme se domluvili na podrobnostech ohledně toho, jak dostat Charlieho z vězení. Vzhledem k tomu, že zavraždil člověka, ale byl to policista a zavraždil vraha své dcery, vypsali kauci pro jeho propuštění. A i přesto nechtěli, aby se dostal ven, vypsali na něj opravdu vysokou kauci. Jeden milion dolarů. Předpokládali, že se nenajde žádný známý, který za něj kauci zaplatí. Mýlili se. Cullenovi mají mnohem víc než jeden milion. Jeden milion je pro ně jako jehla v kupce sena. Riskuji mnoho, můžu Charlieho zabít. A proto jsem svolila, aby mě Rosalie a Edward zavezli k Charlieho domovu. Zůstanou tady se mnou po celou dobu, zatímco budu mluvit s Charliem, abych mu nic neudělala. Celý zbytek času jsem strávila lovením zvěře, znovu. Druhý den jsme složili kauci. Dopoledne jsem strávila u Charlieho doma, zvykala si na jeho vůni. Nastalo odpoledne, já už tady nějakou dobou netrpělivě čekám na Charlieho. Strnu strachem, vzrušením, nadějí, když nějaké auto zastaví na příjezdové cestě. Charlie. Zastavila jsem se na místě, do té doby jsem nervózně přecházela po místnosti. Trvalo jim to příliš dlouho, než Charlieho pustili.

"Cullenovi? Co tady děláte? Zavolám policii!" vykřikl zděšeně Charlie. Stála jsem otočená čelem k oknu, když Charlie vešel do pokoje, viděl pouze moje záda, Edwarda a Rosalii. Charlie mě nepoznal a nejspíš si pomyslel, že i já patřím k rodině Cullenových, kterou tady znali všichni.
"Já jsem Bella, tati. Přišla jsem za tebou poprosit tě, abys mi odpustil, kam jsem tě dostala!" Po krátké chvilce jsem se otočila, a vychrlila jsem ze sebe těch pár slov. Charlie nic nechápal, přesto mě popadl do náruče, nechtěl mě pustit. Bylo jsem na něco takového připravená, vůbec jsem nedýchala, přestože bych chtěla samou radostí výskat, že mě má Charlie pořád rád. Nikdy jsem o něm nepochybovala jako o mém otci.
"Ty za nic nemůžeš. To já jsem tě nedokázal ochránit! Jsi živá? Jsi duch?" Charlie mě pustil z obětí, nahlas vzlykal, ale úplně mě nepustil, stále mě držel za ramena. Vůbec se na mě nemohl vynadívat. Svým bystrým zrakem jsem viděla každou jeho uroněnou slzu. Přála jsem si, abych je dokázala zastavit.
"Promiň. Promiň. Promiň," mumlal tichounce Charlie, znovu mě vzal do náruče. Zřejmě si myslel, že jsem živá a vracím se k němu. K čertu! Znovu mu budu muset zlomit srdce.
"Charlie, nejsem živá, ale nejsem ani mrtvá. Slib mi, že nikomu neřekneš, že jsem tě navštívila. Dokud zůstaneš naživu, vždy tě budu hlídat, i kdybych nemohla zůstat s tebou. Rozumíš, tati? Tati, miluji tě. Ty za nic nemůžeš!" Charlie jenom přikyvoval, nic nenamítal. Věděla jsem, že to pochopí. Najednou se Charlie zamračil.
"Nemohla zůstat? Ty odejdeš? Znovu? Tentokrát napořád?" Charliemu se zlomil hlas, pláč ustal. Vůbec se mu nedostávalo slz.
"Co bude se mnou?" hlesl zničený Charlie.
"Nemusíš se vůbec bát o mně, ani o sebe. Změnila jsem se a získala jsem novou rodinu, později budu muset s nimi odejít. Mezitím ti zaplatíme toho nejlepšího právníka, který tě z toho vyseká. Nic nenamítej, ale klidně podplatíme i soudce. Nedovolím, abys zůstal ve vězení kvůli nějakému hnusnému chlapovi, kvůli kterému skončil můj lidský a bezstarostný život. Zasloužil si to. To víme všichni. Ale neměl jsi to udělat, Edward by to udělal místo tebe a nikdo by mu nic nedokázal dokázat." Opatrně jsem sevřela Charlieho v náručí, abych se pak mohla vymanit z jeho sevření. Trvalo už příliš dlouho.
"To vy jste zaplatili moji kauci?" uhodil Charlie na Edwarda.
"Ano, my jsme zaplatili kauci," přikývl Edward, "pro Bellu bych toho udělal daleko víc. A snad ještě udělám. Třeba jednou zapomene na to spolu se mnou. Přišli jsme se rozloučit."
"Přišli jsme ti říct, že dokud žiju, nedovolím, abys skončil ve vězení, a dožil svůj život tak, jak si zasloužíš ve skutečnosti." Stála jsem na místě, nedokázala jsem vykonat žádný pohyb. Byla jsem jako ledová královna. Chtěla jsem se chovat jako normální člověk, ale nebyla jsem zatím naučená vykonávat lidské gesta s naprostou přirozeností. Chtěla jsem plakat, ale upíři nepláčou. Charlie se přesto usmíval, díval se na mě jako na starou Bellu. V jeho očích jsem viděla lásku. Jak dokážu od něj odejít, proboha?!
"Bello, prosím, neodcházej." Charlie zavřel oči, aby zase oči otevřel, a pak pokračoval ještě zaníceněji. "Renée byla moje jediná láska. Ale musel jsem ji nechat jít, protože jsem nedokázal opustit toto zatracené místo. A pak jsem žil kvůli svým přátelům a kvůli tobě. A ty teď říkáš, že odcházíš? Navždy? Když jsem se dozvěděl, že budeš bydlet se mnou. Bál jsem se a zároveň jsem na tebe těšil. Přijela jsi ke mně, strávila jsi u mě jednu jedinou noc, a pak ses ztratila!! Ten chlap tě unesl, dělal ti takové hrozné věci… Četl jsem tajně zprávu od lékaře z patologie, ukradl jsem ji a okopíroval. Hned po tvém únosu mě suspendovali, protože jsem neuposlechl příkazu a hledal tvého únosce. On nebyl člověk, on byl zvíře. Byla jsi u něj dva měsíce, než jsme tě našli… Musela jsi snést tolik bolesti… Když jsem tě viděl v tratolišti krve, nechával jsem ani na chvilku a vystřelil. Určitě se mnou nechceš zůstat, protože jsem nedokázal zabránit, aby ti ubližoval, že ano?!" Charlie se na mě vystrašeně díval, přesvědčený o své pravdě. Zřejmě budu muset riskovat a znovu ho obejmout, a protože si moc často nedáváme navzájem svoji city, musí ho to přesvědčit o jeho nepravdě. To si rozhodně nemyslím. Charlie nemohl mému únosu zabránit, ten chlap to vůbec neplánoval. Když mě mučil, když jsem byla pod jeho tělem, svěřil se mi s celým jeho životem. Měl tendenci si se mnou povídat o všem. Kolikrát jsem se dopředu dozvěděla, co se mnou plánuje udělat za odpornosti. Nemůžu nechat Charlieho v domnění, že tomu mohl zabránit, protože to není pravda.
"Tati, poslouchej," vzala jsem opatrně jeho tvář do svých dlaní, "není to tvoje chyba. On mi to řekl. On mi řekl spoustu věcí. Jack si mě vybral na školním parkovišti. On mě uviděl stát u auta, ruplo mu v bedně a neplánovaně mě unesl. Rozumíš?! Není to tvoje chyba! A musím odejít, protože jsem mrtvá, i když jsem tady a mluvím s tebou. Prosím, až budeš na mě vzpomínat, mysli jenom na naše společné šťastné vzpomínky. Třeba na ty s tebou, mnou a Renée, ano? Souhlasíš?" Vzala jeho teplou ruku a přitiskla ji na svoji mrtvou hruď, kde nebylo žádné srdce, vůbec se nehýbala. Možná to Charliemu už došlo, možná si připustil pravdu, ale na nic dalšího se neptal. Neptal se, jak je možné, že tu před ním stojím, když mě pochoval do hrobu.
"Bello, vždy tě budu milovat. Nemusíš se bát, mám na tebe jenom samé šťastné vzpomínky. Bude se mi po tobě stýskat. Chápu, že musíš odejít. A nemůžeš mi říct proč. Ale vždy si na tebe vzpomenu jako na anděla, který mě nikdy neopustí, dokud zůstanu naživu. A i potom se spolu setkáme. Soudního procesu se nebojím, toho chlapa bych zabil znovu a jsem rád, že jsem to byl já, kdo ho zabil, i když jsi ho chtěl a chceš zabít ty, Cullene. Postarej se o mou Bellu. Svěřuji ti do tvé péče." Charlie se otočil k Edwardovi a mou ledovou dlaň pustil ze sevření a svěřil ji Edwardovi. Dál jsem nebyla schopná snést toho víc, než bylo možné. Normálně pomalou chůzi jsem vyšla z místnosti, kde byl i Charlie, abych ho nevystrašila, ale hned za dveřmi jsem upírskou rychlostí vypálila z domu.

Zastavím se až uprostřed nějaké mýtinky v lese. Myslím na to, proč mě Charlie nechal tak snadno odejít. Slovo anděl mi znovu vytanulo na mysl. Nejspíš mě považoval za anděla, který mu přišel říct, že mu bylo odpuštěno, když selhal v ochraně své dcery. Celou dobu byl trochu jako v transu. Nebylo divu, poslední dobou zažil spoustu hrozných a divných věcí. Příjezd ztracené dcery, únos dcery, smrt dcery, zabití člověka, setkání s mrtvou dcerou. Zbývá mi jenom doufat, že se z toho jednou vzpamatuje.

"Zvládla jsi to výborně, máš stejně dobrou kontrolu jako Carlisle." Edward se objevil vedle mě jako blesk z čistého nebe. Byl nejrychlejší rodiny, to se mu nedalo upírat. Byla jsem tak vděčná, že mě vzal do náruče. Do jeho hrudi jsem zamumlala: "Když jsem se probudila, cítila jsem jako šílená. Tolik jsem toužila po krvi, chtěla jsem rozsápat každého člověka, kterého na své cestě potkám. Ale cestou k vězení, kam mě přivedla Charlieho vůně, jsem nikoho nepotkala. A pak se mi vrátili vzpomínky, všechny vzpomínky. Upír prožívá bolest intenzivněji než člověk. Proto jsem ztratila zájem o lidskou krev a dokázala jsem odolat lidské krvi. Moje pozornost byla soustředěna na bolest, kterou jsem zažila jako člověk. Snažila jsem se ji potlačit. Chtěla jsem, aby zmizela. Ale ona nikdy nezmizí. To mi dává sílu odolávat. Jsem upír, ale nikdy nechci klesnout na Jackovu úroveň. Jack Soyer. Můj únosce. Krásná skořápka, ale uvnitř byl úplně zkažený."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.